(6) Radost ve vztahu – hluboká intimita a láska

Žena se potká s mužem a od prvního kontaktu se zažehne velká přitažlivost na všech úrovních. Konečně po tom dlouhém hledání a mnoha zklamáních…ten pravý, ta pravá. Někdo tomu říká osud. Pro někoho je to dvojpaprsek, spříznění duší. Pro někoho šťastná náhoda, nebo odpověď na tiché modlitby. Vztah začíná navenek velmi svobodně. Láska může proudit. Máme pocit, že jsme se vzdali všech požadavků a nároků na druhého. Vše se děje tak nějak samo od sebe. Máme pocit, že toho druhého, tu druhou, skutečně vidíme. A je to velká láska.. Sdílíme sebe, sdílíme radost a zažíváme pocitově hodně svobody. Upřímně věříme, že takhle to bude napořád.

Jak jde čas, plánujeme společnou budoucnost. Možná společné bydlení, rodinu. Sdílíme spolu víc. Víc se navzájem poznáváme. S tím, jak se naše životy víc a víc provázaly je těžší a těžší neklást na toho druhého všemožné požadavky. Může v nás narůstat pocit svázanosti a nesvobody ve vztahu.

Jak je možné, že to na začátku bylo takové a s dalšími roky je těžší a těžší prožívat ve vztahu svobodu, lásku a hlubokou intimitu? Proč se náš partner změnil? Hledáme nějakou konkrétní příčinu za tím vším. Měli bychom si na sebe udělat víc času? Protože se od sebe začínáme postupně vzdalovat a najednou druhého vidíme v jiném světle, s chybami a nedostatky, které tady na začátku jistě nebyly.

 

Projekce ve vztahu

Tuším, že tady teď bořím nejrůznější romantické představy. Citlivějším jedincům se omlouvám a varuji před dalším čtením. 🙂 Chápu, že většina z nás by ráda alespoň jednou za život zažila nějakou pěknou pohádku. Faktem je, že ve vztazích však málokdy od začátku skutečně vidíme druhého člověka takového, jaký je. Nemáme dostatek informací a tak si protějšek upravujeme k obrazu svému. K obrazu, který toužebně chceme vidět. Na začátku je to velice snadné. Nevidíme Honzu, nebo Janu z masa a kostí, se všemi klady a zápory. Vidíme zachránce, prince na bílém koni. Zakletou princeznu ve vysoké věži, která čeká na vysvobození od toho pravého. Vidíme nádhernou, divokou bohyni, pro kterou můžeme být vším a kterou mužně ustojíme. Na nevědomé úrovni můžeme vidíme někoho, kdo je velice podobný naší mámě, našemu tátovi a s kým se nám podaří to, co se nám s rodičem nepodařilo. Ji konečně zachráním, tak jak jsem svou mámu zachránit nemohl. On tady pro mě skutečně bude. Ne jako táta, který odešel, když jsem ho nejvíc potřebovala.

Na začátku všem těm projekcím nic nebrání a láska, která se tváří navenek jako bezpodmínečná (a ve skutečnosti je skrytě závislá, s velkým příslibem do budoucna) může proudit.

Ztráta iluzí

Protože jsme od začátku promítali jeden na druhého své snové projekce, nevyhnutelně ztratíme o druhém dříve nebo později iluze. Většina z nás nevědomě ke vztahům přistupuje s nadějí, že ten druhý naplní nějaký hluboký nedostatek, či potřebu, které nám chybí. Po čase zjistíme, že to nefunguje. Ten druhý nám možná dává, co jsme chtěli, ale přesto nejsme šťastní. Je to jako kdybychom to vše házeli do nějaké černé díry, která je nekonečně hluboká. Nebo nám protějšek odmítá dát to, co požadujeme, ať si to vynucujeme sebevíc. Protože tuší, že by to stejně nic nepřineslo.

Možná věříme, že ten druhý má něco, co nutně potřebujeme. Je jedno, jestli jsme si toho vědomi, nebo je to v nás skryté a nepřipouštíme si to ani před sebou. Důležité je, že pak se těžko ubráníme potřebě kontroly toho druhého. Chceme si jej pojistit, mít jej ve své (možná zlaté) kleci. Věříme, že tak to chceme. Zajistit. Podržet. Mít s druhým bezpečnou smlouvu. Navzdory principům, podle kterých se tento svět točí.

Zlomené kouzlo

Možná na to ten druhý, ta druhá přistoupí a nechá se svázat. Udělá, co chceme. Protože chce klid. Protože taky chce naplnit nějaké své potřeby od nás. Je to obchod. Nebo nás ze srdce miluje, tak jak umí. Když se tak stane, tak se najednou kouzlo toho celého zlomí.

Zjistíme, že tohle jsme v žádném případě vlastně nechtěli. Dostali jsme nakonec protějšek tam, kde jsme jej potřebovali. A zjišťujeme, že pro nás ten muž, ta žena ztrácí přitažlivost. Vidíme ještě víc jeho a její nedostatky. Jsme nešťastní a naštvaní a nedá se to lehce vrátit. Někdy se říká, že to nejhorší, co se nám může stát, je, když nám život dá, co jsme tak moc chtěli.

Další hledání

A tak se možná rozejdeme a hledáme dál. Nebo se nerozejdeme a hledáme si milence, milenku. Je to v pořádku, neměl(a) jsem toho pravého. Někde na mě stále čeká.. Nebo jsem nebyl(a) ve správné formě vztahu. Monogamie je fajn, ale klasické párové vztahy jsou již přežité. Teď je „in“ polyamorie, svobodná láska. Nebo zvolím bezpečnější formu. Nebudeme spolu bydlet. Každý pěkně svou domácnost, to teď letí ve Skandinávii. Budeme spolu věčně randit a potkávat se o víkendech. Pěkně na jistotu. Vysbíráme benefity a udržíme si svou svobodu. 😉

Forma není důležitá

Takže vyzkoušíme kdeco. Jen abychom zjistili, že ten polyamorický vztah, kdy mám dvě partnerky je vlastně mnohem náročnější na energii a cítím se ještě méně svobodný. Je to z bláta do louže. Víc lásky na začátku a víc požadavků a nároků později. A minglování je fajn, ale vlastně si připadám stejně sama.

Forma vztahu prostě není důležitá. Ta neurčuje kvalitu našich vztahů. Tu určuje úroveň vnitřní svobody, zrající lásky a skutečné intimity ve vztahu. Není tedy tak důležité, jestli jste v tradičním vztahu deset, dvacet, čtyřicet let. Nebo v nějaké novější, experimentální formě, které v naší společnosti teprve objevujeme a učíme se je žít.

Je to otázka vnitřního přístupu. Pokud mne má nějaký vztah učinit šťastnějším, pokud chci trávu zelenější, všechny barvy barevnější a někdo to zařídí…tak si možná zakládám na budoucí zklamání.

A dost

Po všech těch zkušenostech a zklamáních dojdeme postupně k jedinému závěru. Nikdo nás zvenku nenaplní. Alespoň ne dlouhodobě.

Nikdo nám nedá skutečné bezpečí a vědomí identity. Nikdo to vlastně ani ve skutečnosti nechceme. Naše duše nic takového nechce. Tím by život skončil. Tím by celé tohle dobrodružství skončilo.

A tak se rozhodneme. Jít konečně ke kořeni. Jít je asi nesprávný výraz. Doteď jsme někam, nebo za někým chodili. A mělo to smysl, abychom se dostali do bodu, ve kterém jsme teď. Abychom pochopili. Abychom uviděli, že jediný směr je dovnitř. A to není žádná vzdálenost. Vyžaduje to však hodně odvahy, důvěry, uvolnění do strachu i bolesti a do míst, ve kterých jsme dlouho, nebo možná ještě nikdy, nebyli.

Čas rozhodnutí – sen, nebo život?

Když se upřímně rozhodneme, mohou být naše vztahy intimnější, opravdovější a láskyplnější, než kdykoliv dřív. Aniž bychom se o to snažili nějakým tlakem na druhé. Rozhodneme se prostě vědomě rozbíjet své projekce, které vkládáme do druhých. Rozhodneme se otevřeně pojmenovávat a ukazovat představy, které si do nás promítají druzí. Přestaneme spolupracovat na budování iluzí, které nemají nic společného se životem. Chce to odvahu. Hodně odvahy. Protože nikdo nechce, abychom rozbíjeli sen, jehož jsme se stali (ne)vědomě součástí. Jenže sen je mnohdy opakem života.

Pokud jsme se rozhodli zbořit tu společnou klec, tak to bolí. Klec jsme vybudovali společně s partnerem, partnerkou, když jsme se oba potřebovali chránit před světem. Za cenu nesvobody jsme dostali pěknou iluzi jistoty. Je to o to těžší, když jeden z partnerů již klec nechce a ten druhý na ní z mnoha důvodů lpí. To je vnímáno od toho závislejšího jako zrada. To bolí. Stálo to všechno hodně času a energie. Jenže my nemáme volbu. Pokud jsme se rozhodli pro opravdovost, pro vnitřní pravdu a vnitřní svobodu, tak není jiná cesta.

Je to krok důvěry. V sebe. V protějšek. V život. I za cenu rizika, že to vztah nevydrží. Alespoň poznáte, nakolik byl tento vztah iluzí a nakolik byl skutečný a ušetříte si další čas a energii.

Štěstí a láska nejsou závislé na druhém

Když se to však podaří, tak se vztah posune na novou úroveň. Pochopíme, že štěstí a láska nejsou závislé na někom druhém. Vztah se stane něčím, skrze co může proudit naše láska a štěstí, které již v sobě máme. Které jsme znovunalezli tím, že jsme skutečně poznali sami sebe. Vztahy jsou nástrojem vyjádření naší plnosti, všeho, co v nás je. Jsou oslavou i toho všeho, co je někdy v duchovních kruzích považováno za přízemní. Oslavou naší pudovosti, našich těl, naší spontánnosti.

Znamená to, že již vše bude růžové? Nikdy. Vždy jsou další úrovně. To je život. (Osho říkával, že aby mohl život – řeka téci, tak potřebuje oba břehy. Jeden bílý a druhý černý. Jeden světlý, druhý tmavý.)

Nakonec přijmeme osobní zodpovědnost za sebe ve vztahu. Vztahujeme se ke druhým z jiné, zralejší úrovně. Jsme si vědomi, že nemůžeme nikoho obviňovat z nedostatku svobody a lásky. Objevujeme nepoznanou vnitřní svobodu. V očích druhého zříme sebe a hranice mizí. Navzájem se podporujeme v tom, abychom naplnili svůj potenciál, své poslání v tomto životě. Konečně si dovolíme jít spolu s přijetím do svých největších zranění a stínů a nacházíme novou úroveň intimity ve vztahu. A jsme vděční za příležitost, kterou nám vztahy dávají na naší cestě. Vděční za všechno příjemné i nepříjemné, co nám každý den ukazují.


Tento článek, je součástí vztahového cyklu článků. Články navazují jen volně a zabývají se vztahovými tématy.

Předchozí díly seriálu:

Radost ve vztahu (i po letech)

Radost ve vztahu – Dávání a přijímání

Radost ve vztahu – Dovnitř nebo ven?

Radost ve vztahu – Ti vyloučení

5 Radost ve vztahu – Zpracování minulosti

———-

Vztahy jsou v jádru práce, kterou se s účastníky seminářů již řadu let zabývám. Zvu vás srdečně na své konstelace do Pardubic . Postupně doplňuji termíny všech akcí (konstelace, vztahové, vícedenní semináře, rituály, workshopy) pro celý příští rok 2018 pod kalendářem akcí na svém webu rudolforsag.cz.

Top