Cílová nemoc

Po pár traumatizujících, životních zkušenostech jsem se rozhodl, že už budu mít nad svým životem kontrolu. Věřil jsem, že to jde. Byl to plán dvanáctiletého ditěte, které už nechtělo být zraňováno. 🙂


Prostě magické, dětské myšlení. Dohoda sama se sebou. „Když si to dobře naplánuji a udělám, co mám, tak to bude dobrý a nepříjde další bolest.“
A tak jsem si poprvé ve 12ti letech dělal roční cíle. Nepředvídatelnost života jsem chtěl „vyléčit“ svou cílevědomostí. Měl jsem to promyšlené.


Deník, tabulky a silná, osobní prohlášení a závazky.


Asi tak dvě další desítky let se v mém životě střídaly fáze velké cílevědomosti a následné apatie a prázdnoty, že věci po splnění cílů nejsou takové, jaké jsem si je představoval. Během té doby se moje cíle přesunuly z materiální, světské oblasti do oblasti duchovní, to jim ale neubíralo nic na jejich zrádnosti. 🙂


Od vyzdvihované práce pro prestižní firmy a zahraničních kontraktů jsem se přesunul k dosahování duchovních cílů a získávání duchovních zážitků. Už nebýt oceněn od TOP managera, ale pro změnu od zralého duchovního učitele.


Byl to však stále ten stejný uzavřený kruh. Moje cílová nemoc. Ta stejná nemoc, která prostupuje celou naší společností.


Začal jsem se (pro)pouštět až kus po třicítce. Dnes je to mnohem lepší, i když semtam přijde něco, na čem mi tolik záleží, že to neumím tak úplně pustit – udělat z mojí strany to nejlepší a pak důvěřovat, netlačit, nechat být. To se týká pochopitelně těch nejbližších lidí v mém životě. Nebo mojí lektorské práce s vámi, když se posouvám do nové oblasti a vynořují se vnitřní nejistoty.


Vnímám to tak, že když věci v životě pustíme, tak si nestojíme sami v cestě. Není to apatie, ani letargie, je to vnitřní živost a bdělost, která nechává věcem volný průběh, potom, co jste se postarali o tu aktivní, akční, tvořivou část. Je to jako dva břehy jedné řeky, které umožňují životu proudit. Konat a být.


Mnohdy máme pocit, že jen jsme a přitom nějaká část nás stále maká a něčeho se drží.


Až teprve když se skutečně pustíme, tak vidíme, jak moc jsme se něčeho drželi a kolik nás to stálo energie, životní síly.


Současně jen v tom stavu propuštění a uvolnění jsme si plně vědomi, kdo vlastně, tam uvnitř, skutečně jsme. A ze spojení s tímto místem klidu a míru v sobě tvoříme to nejkrásnější. Ať už se jedná o věci hmotné, nebo záležitosti nehmotné..

Top