Dar chůze

Mám kolem sebe dost přátel a kolegů fyzioterapeutů. Říkají mi, že lidé mají řadu problémů s tělem z jednoduchého důvodu.

Málo chodí.

Dnes je spousta možností, jak pečovat o své tělo fyzicky i energeticky. Někdy v té specializaci určitým směrem zapomínáme na základní pohyb. Je to paradoxní, když někdo, kdo se svým tělem pracuje celistvě, třeba skrze jógu, má stejně fyzické problémy. Zapomíná možná na základní pohyby našeho těla.

Jako někdo, kdo pracuje konstelačně s psychosomatikou chápu, že odpověď na zdravotní problém může ležet i jinde než ve zdravém pohybu. Někdy si to však zbytečně komplikujeme tím, jak moc informací máme. 😉

Máme méně a méně času. Podléháme tlaku okolí a neuděláme si čas na to podstatné pro sebe. Je běžné, že do fitness studia nebo na jógu se svezeme autem. V mnohem lepším případě na kole. Z pohledu našich pradědečků a babiček by některé dnešní obrazy z moderní společnosti vypadaly poměrně absurdně.

Jejich pohyb probíhal venku, na vzduchu, bez ohledu na roční období. Denně nachodili řadu kilometrů, protože to byla součást jejich přirozeného životního stylu a ani nad tím moc nepřemýšleli.

Při chůzi se v našem těle děje řada procesů, které nás opět uvádějí do vnitřní rovnováhy. Zeptejte se kvalitních fyzioterapeutů a lidí, kteří se profesionálně zabývají pohybovým systémem. Řeknou vám, že chůze je nejzdravější pohyb, který může být. Ok, někteří říkají, že zdravější je plnohodnotný sex a milování. 😉

Z mého příběhu

Vždy jsem rád svižným tempem chodil. I když jsem ještě pracoval v kanceláři, tak jsem si přes pauzu vyšel udělat svůj přírodní okruh kolem Chrudimky, který mi zabral tak 40 minut. Když jsem chodil pravidelně, cítil jsem čistý pocit ze svého těla. Odměňovalo se mi vyšší hladinou energie, vše fungovalo, jak mělo.. Nestalo se mi, že bych nabíral přebytečné tuky, které při sedavé práci snadno naberete. Při pravidelné svižné chůzi máte akorát tu správnou tepovou hladinu pro spalování tuků.

Pak přišlo v mém životě pár let, kdy jsem toho měl prostě moc. Měl jsem dvě práce naráz a současně se vyrovnával i s náročnou zdravotní situací nejbližšího člověka. Jezdil jsem hodně do práce na kole, ale měl jsem málo přirozené chůze.

Miluju tůry po horách. Byly mi dva tři roky a táta nás s rodinou brával do Tater, Roháčů, po krásách Československa. Vždy jsem to miloval a tohle je moje spojení s přírodou. Když jsem takto nevědomky svým životním stylem omezil chůzi, tak jsem si začal uvědomovat omezení i při delších tůrách po přírodě. Nejvíc mě trápily vazy v kolenou a záda. Je jasné, že tělo se ozve, když běžně neujdete ani pár kilometrů a pak si dáte dvacetikilometrovou tůru v náročném terénu. Měl jsem ale opakovaně problém i na kratší trasy.

Vědomá chůze

Život mě tak opět dovedl k pravidelné chůzi. Pochopil jsem, že i vazy v kolenou potřebují pravidelnou zátěž a tělo má úžasnou schopnost regenerace, když mu vytvoříme správné podmínky a dobře se stravujeme. Chůze je pro mě opět způsob, jak si vyčistit hlavu. Nejlepší je, když prostě vyrazím a jdu bez cíle. Vyjdu jednoduše ze dveří našeho bytu a vnímám, kam mě to vede. Vnímám zvuky okolí, nebo si dám do uší oblíbenou hudbu.

Vnímám jak jdu.

Když jste na delším pochodu, neohýbáte dostatečně kolena, dopadáte spíš na paty, než pružně na přední část chodidla a špičky chodidel máte vyvrácené ven, tak se dá očekávat, že se to tělu nebude líbit. A když je vám kolem čtyřicítky nebo víc, tak vám to dá vaše tělo najevo. A vy si třeba řeknete, že s věkem přišlo už omezení a tak to prostě je. Není. Znám řadu lidí, kterým v šedesáti tělo slouží lépe, než jiným ve třiceti. Protože používají selský rozum a dávají tělu dostatečnou péči.

Vnímejte, jestli při chůzi dýcháte. Řada lidí dýchá naprosto povrchně. Pro některé lidi to je symptom něčeho většího. Někdy je to jen o změně návyku. Když jsou ženy těhotné, tak přirozeně dýchají více do hrudi, než do bříška. Po těhotenství již často zůstávají s novým návykem. Ten je jejich novým nastavením. Každý návyk se však dá vědomě změnit. Začíná to uvědoměním a pak pravidelným cvičením. A po čase již nový návyk nevyžaduje žádnou pozornost a jde automaticky.

Chůze jako meditační praxe

Chůze se vám může stát meditační praxí. Jdete, vnímáte každý krok, každé setkání vaší nohy se zemí. Vnímejte kolébání vašeho těla. Je tu váš dech, stoupá a klesá. Je tady váš vnitřní prostor, ve kterém se mohou přehrávat nejrůznější myšlenky, emoce, pocity, tělesné vjemy. S ničím nemusíte nic dělat, prostě jdete. Pozorujete. Rozvíjíte svého vnitřního pozorovatele a sledujete, jak se vše mění. Vnímáte tok života.. Současně sledujete, jak se mění prostředí okolo vás.

Postupně vše možná splyne. Padnou bariéry. Nejde poznat, kde končíte vy a začíná vaše okolí. Je to úžasný pocit svobody.

Může se vám přihodit, že chůze se vám stane něčím posvátným, hlubokým a velice intimním.

Inspirace pro vás

Pro mě v oblasti chůze byl před nějakými osmi lety velkým učitelem, a stále je, jeden moudrý pán – Thich Nhat Hanh. Doporučuji ze srdce jeho krásnou, jednoduchou knížku `Cesta k plnému vědomí a uvedení do metody meditace v chůzi`.

Pokud rádi chodíte a chtěli byste se vydat na dobrodružství, tak doporučuji Camino Santiago ve Španělsku, neboli Svatojakubskou cestu. Je to jak fyzický, tak duchovní, osobně rozvojový zážitek. V rocie 2008 jsme tuto cestu šli s Ivou a hodně prohloubila náš vztah ve svých začátcích. Jít po nekonečné španělské Mesetě, překračovat Pyreneje, je hlubokou zkušeností. Jdete krajinou, na horizontu v dálce vidíte pohoří, jdete několik dalších dní a najednou jste u něj. Začnete jinak vnímat vzdálenost. Snáze pochopíte, jaké to bylo pro naše předky, když jejich primárním způsobem pohybu i na delší vzdálenosti byla chůze..

Top