Do rovnováhy

Je snadné, hlavně na začátku, nedívat se na to nepříjemné v sobě. Alespoň po nějakou dobu. Zaměříme se na meditaci, otevíráme svá horní energetická centra… Jsme ve spojení s celým Universem.. Takto začíná spirituální cesta mnohých..

Je to jako kdyby se vám najednou otevřel celý svět, spíš celé nové světy. Tolik nových souvislostí a zajímavostí.

Hltáme knížky, přístupy, koncepty, nabídky, které jsou k dispozici.

Nějakou dobu to funguje a cítíme se opravdu líp. Máme potřebu to předávat nějak všem okolo. Dáváme rady, protože to s druhými přece myslíme dobře.

Naše zaměření je však jen na jednu půlku přesýpacích hodin…na tu horní, blaženější a příjemnější.

A pak jsme možná jako balónek ve větru.  Přijde-li vnější krize, tak nevíme, co s ní. Kdokoliv nás vyvede z rovnováhy, za použití sebemenšího tlaku. A nebo jsme neteční. Z pohledu druhých neukotvení a nepřítomní.

Možná je tohle nutná fáze na duchovní cestě. Pokud ten krok neuděláme vědomě sami…

Tak nás dříve nebo později náš život nasměruje do témat, se kterými jsme se dlouho nechtěli vnitřně konfrontovat. Třeba skrze krize a vztahové záležitosti, skrze nedostatek hojnosti, skrze nemoc,..

Nakonec přirozenou vlastností života a přírody, které jsme součástí, je navracet vše do rovnováhy.

A my jsme najednou vystaveni i tomu nehezkému v sobě. Temnotě a stínům v nás. Starým zraněním, traumatům a bolestem. Tyto věci tady, v té naší hlubině, na konci páteře, v pánvi, v břiše, vždycky byly. Zkusili jsme je odčarovat, rozpustit. Zkusili jsme to cestou, která hlavně nebude nepříjemná. A chtěli jsme věřit těm lektorům a léčitelům, kteří říkali, že to udělají za nás.

Nebylo to nadarmo. Dostali jsme se do kontaktu se svým vědomím, se svou esencí, se svým světlem. Ty meditace, techniky a metody byly důležitým dílkem naší skládačky. Známe už svou pochodeň, svou jiskru.. A tak je jen přirozené, abychom tou pochodní posvítili i do míst, kde byla dlouho temnota. Do svých břemen, do svých ranečků, do svých okovů, na které jsme zapomněli, že je máme.

Nakonec právě ta temnota v nás touží po splynutí s jednotou.. Touží být vystavena světlu. Pochopena.

Nemusíme se s těmi náročnými emocemi, které vyplavou, ztotožňovat. Nemusíme s nimi ani bojovat. Tyto dvě cesty jsme již vyzkoušeli a zjistili jsme sami na vlastní kůži, možná opakovaně, že nefungovaly.

Třetí přístup

Stačí, když uvidíme, když pochopíme, jakou sílu má světlo naší vědomé přítomnosti. Teď to všechno můžeme dát do služeb sebeléčení. Vracíme se ke své celistvosti. Tak, že si dovolíme pozorovat i svoje základy.

Třeba uděláme rozhodnutí, že už neuhneme. Přestávají nás už bavit výlety do vzdálených světů, nezdrháme před sebou. Nějak to ztratilo své kouzlo. Obracíme se k sobě, tam, kde to má největší smysl. Pouštíme to světlo pozornosti i tam dolů. A postupně, se soucitem, s láskou a přijetím se díváme na to, co jsme dříve dokázali vidět jen s odporem, studem, možná se zhnusením. To je skutečná alchymie a metamofróza člověka. Když se i s tímhle vším dokážeme uvolnit.

Životní zkušenost se nedá nahradit tím, že budeme usilovněji meditovat, či používat nějaké techniky. Prostě je třeba procházet čelem svým životem, který nám dává moudrost a nadhled. Dává nám kapacitu a modrost, abychom přijímali více jak uvnitř, tak venku. Je to i o důvěře, že ty karty, jak nám byly na počátku rozdány, nám nebyly takto rozdány náhodou a celé to někam vede.

Přesýpací hodiny

Přesýpací hodiny jsou poměrně stabilní záležitost, kam je položíte, tam to ustojí. Čas ubíhá s tím, jak prochází jednotlivá zrnka. Ten tvar je přitažlivý tím, jak je vyvážený nahoře, i dole. I pro mě je to nikdy nekončící cesta. Objevuju sám v sobě neustále novou rovnováhu. S rovnováhou je to tak, že není jednou daná a hotovo. To by nebyl život. A tak se někdy otevírám víc té horní části a někdy mě to přivede zase víc k té spodní části. Stále se učím, jak být otevřený jak nahoře, tak dole a tyhle póly zdravě propojit do souladu.

O tom je ostatně i moje dynamická meditace, kterou jsme se skupinami v letošním roce rozvinuli.

Nahoře. Dole. Jedno bez druhého znamená zbytečně se v životě ochuzovat o prožívání ve všech barvách.

A srdce je, z hlediska naší životní energie..uprostřed.

 

 

Photo: flickr, Samuel John, Falling Time, under CC2.0

Top