Dovolit si svůj partyzánský samopal

Mamka říká, že mě nikdo nechtěl hlídat. Byl jsem prý neskutečný dítě. Chvíli se nekoukali a byl jsem o sto metrů dál. Většinou v nějaké rouře, příkopu, nebo zalezlý mezi stromy. Rád jsem běhal. Nikdy jsem nebyl moc na kolektivní sporty. Nesnášel jsem pravidla a jakékoliv omezování svobody. Běh má neuvěřitelnou moc, prostě běžíte, nevíte kam a je to jedno. Cítíte, kolik máte energie. Jako dítě jsem měl neskutečné spousty energie.

Na základní škole jsem nevydržel sedět v lavici, pořád jsem běhal k oknu a učitelka ze mě byla zoufalá. Někdy ve druhé nebo třetí třídě někoho napadlo, že bych mohl v nejmladší kategorii reprezentovat školu v orientačním běhu. Tehdy tomu říkali partyzánský samopal. Běželi jste úžasnou přírodou, dnes už bývalým vojenským prostorem v Hradci Králové, na Plachtě, nebo lesy na Biřičce. Měl jsem už v těch sedmi osmi letech soutěživého ducha, ale stačilo mi v podstatě běhat. Nevěděl jsem moc odpovědí na otázky na jednotlivých stanovištích. Pamatuju si, že mě zajímaly druhy šišek a kompas, kdy vystřelila Aurora, nebo kde je největší ruský zvon, to mě už zajímalo míň. 😉 Ta neskutečná svoboda, když běžíte hodně členitým terénem, za jakéhokoliv počasí..

Začal jsem pak školu reprezentovat i v běhu na klasických sportovištích, ale vlastně to nebylo tak zábavné jako v lese. A byl tam ten soutěživý prvek víc, než se mi líbilo.

V devíti letech jsem začal kulhat na pravou nohu. Doktor říkal, že to je jen zánět, že mám měsíc odpočívat a bude to dobrý. Opravdu se to zlepšilo, tak jsem zase běhal, učil jsem se s tátou i bruslit. Bolest se ale vrátila a byla mnohem větší. Stejně jsem běhal. Měl jsem to rád. Nakonec mi po rentgenech zjistili, že mám téměř rozpadlou pravou kyčel.

Během dalších pěti let jsem strávil celkem dva roky po léčebnách a nemocnicích. Dvakrát mi operovali nohu, všichni mi neustále říkali, že musím být opatrný a hlavně se šetřit. Bál jsem se, že upadnu o berlích a noha se roztříští na kousky. Půl roku jsem strávil jen vleže na posteli, hodně času s přivázanýma nohama. V léčebnách tehdy používali takové kožené řemínky a pytlíky s pískem. Aby kyčle byly ve správné poloze a mohly regenerovat.

Tehdy jsem objevil vnitřní svět. Nebylo kam jinam jít. Přírodu a vnější aktivitu jsem si nahradil knihami a hudbou. Měl jsem asi tři kazety a oprýskaného červeného walkmana. Neustále jsem si pouštěl album Joshua Tree od U2 a Queeny. Foglarovky a Mayovky jsem měl přečtené všechny několikrát.

Taky jsem zjistil, že se mnohem lépe učím, když mi do toho nikdo nekecá. Měl jsem v léčebně individuální výuku a výborného učitele, který mi prostě věřil a přistupoval ke mně svobodně.

Ač jsem nějakou dobu byl dost v oběti, že se tohle stalo, tak jsem později z těchto let začal čerpat neuvěřitelnou sílu. Vedlo to vše ke svobodě, kterou zažívám dnes. Víc a víc.

Měl jsem od doktorů navždy zakázaný tělocvik a sporty ve škole. Tak jsem se seknul a začal jsem ve čtrnácti chodit do posilovny. Chodil jsem tam dalších 14 let, víceméně třikrát čtyřikrát týdně. Dostal jsem se na mez, kam mě to pouštělo, mrtvé tahy se 120 – 160 kg váhy pro mě nakonec nebyly úplně to nejlepší. Ale bylo výborné si to vyzkoušet a dovolit si to.

Co jsem si na nevědomé úrovni nechtěl dovolit, byl běh. Měl jsem v sobě, že musím být opatrný. Dal jsem si tu a tam čtvrt hodinky a dost. A neběhal jsem venku, v přírodě. Měl jsem v sobě zakódované, že svobodný běh nakonec vede k velké bolesti a k přivázání na postel. Raději jsem o tom jen četl. Třeba nedávno výbornou knihu od ultramaratonce a vegana Scotta Jureka. Popisuje, jaké to je, když běží 160km běh. Pro mnohé nejspíš extrém, pro něj způsob života a meditace.

Iva mě vytáhla minulý týden po dlouhé době do posilovny, ohromně se mi nechtělo. Včera jsem tam byl znova a spojil jsem se s těmi lety, kdy jsem hodně posiloval, hodně jsem si vzpomínal na tu energii, sparing partnery a kamarády, se kterými jsme cvičili. Ale včera mě to naprosto přitáhlo k běhu.

A tak jsem běžel a něco ve mně dozrálo a začalo se uvolňovat. Vzpomněl jsem si na ty partyzánské samopaly na základce. Hned šel ven strach, že bych si mohl něco udělat s kyčlí a pak být zase omezený. Běžel jsem na tom páse dál a jen se uvnitř pozoroval.. Pak přišlo vnuknutí, že jednou budu na té smrtelné posteli a podívám se zpět na život, který už teď stálo za to žít a je výbornej…ale bude tam taky, že už jsem si od dětství nikdy skutečně nedovolil běhat.

Teď vidím, že si to prostě potřebuju dovolit a najdu způsob. Najdu způsob, jak běhat dobře a šetrně. Mám tady vázané tolik energie, která chce uvolnit.. Naberu přes zimu kondičku a těším se, že vyběhnu do toho terénu tam venku. Mám syna, který miluje běh a vůbec pohyb. Těším se, že budeme běhat víc spolu. Těším se, že budu běhat i sám, že se prostě ztratím v lese a budu běžet.. Ať poběžím kamkoliv, vlastně poběžím zpátky k sobě. K té části ve mně, která si dlouho myslela, že už to „nejde“.

Máte tam někde v sobě také svůj partyzánský samopal?

Top