Kontakt s věčností

Moc rád chodím s Kubou na procházky po přírodě. Je v tom pro mě něco ryzího, co na určité úrovni hodně potřebuji, co mě vede do vděčnosti za to, co je. Jen my sami dva, táta a syn. Zpravidla to funguje tak, že nedám dopředu cíl naší cesty a prostě vyjedeme na kole nebo se vydáme pěšky a necháme se trochu vést přítomným okamžikem. Bývá ve mně velký klid, je to vlastně meditace ve dvou, ať už beze slov nebo se slovy, prostě to plyne. Je fascinující sledovat, jak i Kuba přechází do jiného módu, je to hodně jiné, když jdeme ven ve třech i s partnerkou. Kuba vnímá naše partnerské ‚dynamiky‘, vztahuje se střídavě k mamce a tátovi, mnohdy prostě řádí, aby vyjádřil radost, že jsme spolu všichni. A nebo si získává pozornost a háže nás do přítomného okamžiku, když s Ivou filozofujeme nad různými životními tématy a jsme ve svých hlavách. Když jdeme jen sami dva, tak vnímám často totální propojení mezi tátou a synem a ty momenty souznění a propojení si ukládám hluboko v sobě..

Inspirace vodou

Často nás to stočí někam k vodě. Milujeme vodu oba dva. Možná cítíme, že proudí stejně jako život. Voda mě inspiruje k větší pružnosti a trpělivosti. K tomu, abych se nechal častěji jen unášet. Abych se opakovaně očišťoval od zbytečností a balastu, od konstruktů své někdy přehnaně kreativní mysli. Je pro mě fajn, dovolit si stejně jako voda ty hlubiny, dovolit si v nich pobýt déle a prostě dýchat, tam kde zrovna jsem.

Takže to nebylo žádné velké překvapení, když nás na jedné z našich procházek naše náhodné kroky zavedly k pardubickému Labi. Byl nádherný zářijový podvečer, ve vzduchu bylo něco neopakovatelného. Takové to počasí, kdy vnímáte, že léto odchází a najednou je zpět, ale s přicházejícím podzimem jsou všechny barvy ostřejší a užíváte si to úplně jinak než v létě. Vnímáte, že něco končí, něco jiného začíná a když si to dovolíte a úplně se zastavíte, tak vám to umožní, abyste se mnohem víc ponořili do prožitku a začnete čas a vše kolem vás vnímat v jiné kvalitě.

Šli jsme chvíli podél Labe a pak nás nově udělaná cyklostezka dovedla k malému rybníčku. Kuba si našel okamžitě klacek a začal experimentovat, tahat všemožné bahno a řasy z vody, semtam objevil nějakého živočicha. A neustále jsem slyšel ‚hele táto‘, ‚támhle táto‘, ‚proč táto?‘. Já jsem se usadil na kámen kousek výš nad břehem a prostě pozoroval tu scenérii před sebou a příležitostně dával moudré otcovské odpovědi. 😉 Slunce bylo zrovna schované za mraky, bylo teplo tak akorát. Prostě dokonalá teplota pro vaši obnaženou kůži, kdy vane mírný větřík a vy se cítíte prostě báječně ve svém těle, v jednotě s přírodou kolem vás.

A pak se to jednoduše stalo.

Kontakt s věčností

Zpoza mraků vykouklo slunce a ozářilo všechno okolo. Přestal foukat vítr a vše se najednou jakoby zastavilo. Kuba si dál mával klacíkem, ale překvapivě se ztišil, nacítil si taky ten moment. Děti jsou v tomhle ohledu stokrát přirozenější než my dospělí. Spolu s tou změnou se ve mně začal rozlévat pocit, že právě teď je všechno v naprostém souladu, v naprostém pořádku, nic nechybí, nic nepřebývá. Pocit, že jste prostě doma všude, že je o vás postaráno. Dokonale. Beze slov. Automaticky. A z tohoto vědomí pramení nekonečný vnitřní klid. Když to teď píšu, tak mě to do toho kontaktu s věčností vrací, totálně, celým tělem a duší. A uvědomuju si, že tohle je tady k dispozici pro nás pro všechny neustále. Vždycky to tak bylo, je a bude. Když si tohle uvědomíte na hluboké úrovni, tak se nemůžete ubránit slzám vděčnosti. Najednou je vám jasné, že tohle všechno tady je jedna velká hra. Že i ty tragické záležitosti našeho života vypadají jinak, když se dostanete do kontaktu s věčností.

Tohle pro mě nebyl ani první ani poslední kontakt s tím posvátným, věčným a nekonečným, co nás obklopuje a prostupuje. Za poslední týdny jsou pro mě tyhle stavy častější, než kdykoliv předtím. Beru to jako dar. Dar, který se nesnažíte kontrolovat, zkoušíte ho prostě pouštět, jako když pustíte loďku po vodě..

Každodennost

Učím se teď tu (ne)konečnost a spojení s jednotou přenášet do svého každodenního života. Vždycky jsem měl pocit, že nemám dost odvahy být sám sebou. Stavěl jsem schopnost žít autenticky a v pravdě výš, než jiné hodnoty, ale moje každodenní realita tomu neodpovídala. Dělal jsem kompromisy kvůli potřebě jistot a zabezpečení, kvůli potřebě vyhnout se konfliktům, z pohodlnosti. Někdy děláme kompromisy, které slibují, že vlastně získáme to i ono, nemusíme se ničeho vzdát. Ale zůstává jen pachuť a roztrpčení z toho, že nežijete svůj potenciál, nežijete sami sebe, máte jakoby všechno a vlastně nemáte nic. Protože některé věci prostě nejde kombinovat. Jsou to takové malé podvody, které pácháme sami na sobě. Naštěstí se většinou nedokážeme obelhávat donekonečna, máme pocity, máme své tělo, své přátele, naše zrcadla.

Každý další kontakt s věčností mi dává něco naprosto neocenitelného. Odvahu, abych si konečně dovolil být tím, kým opravdu jsem. Dělat, co mě baví. Respektovat svoje potřeby. A především, pocit klidu a míru začíná prostupovat můj život, zůstává se mnou, i když v mém okolí zrovna probíhá bouře a čelím osobním výzvám.

Je to tady, právě teď..stačí se zastavit a naslouchat.

kontakt_s_vecnosti

 

Top