Největší dar

Tělo je největší dar, který jsme kdy dostali. Uvědomí si to každý, komu tělo dočasně – nebo trvale – přestane sloužit.

Když jsem byl jako dítě dlouhodobě upoutaný na lůžko kvůli rozpadlé kyčli, mnoho mých spolužáků si přálo novou hokejku, nebo jet poprvé do Bulharska k moři. A já se těšil, že mi konečně „vyjdou čtvrtletní rentgeny“.

Se směsicí napětí, očekávání, vzrušení i strachu jsem očekával velkou vizitu a verdikt primáře. Kdyby to vyšlo, mohl bych si o berlích dojít sám na záchod.

Dovolili by mi začít s rehabilitací. A nakonec opustit Košumberk, vrátit se domů a jít zase do normální školy s ostatními dětmi. Skutečná svoboda..

Je pro mne dobré si tohle všechno i po 30ti letech čas od času připomenout. Abych nebral své tělo a své možnosti automaticky.

Tělo je moudré a pravdivé. Tělo nám ukazuje, jak žijeme. Můžeme předstírat cokoliv, popírat pravdu. Brát na sebe pošetile cizí břemena. Skutečnost se vždy otiskne do našeho těla. Někdy vráskou, či jizvou. Někdy malou bolístkou. A když v něčem jdeme dlouho proti sobě, tak třeba chronickou nemocí, se kterou si lékaři nevědí vlastně rady a neznají příčinu.

Dnes je moderní mít velkou vizi. Ale málokdo si uvědomí, že aby se někam dostal, potřebuje nejprve uvidět – skutečně uvidět – kde se dnes nachází. Jak žije. To vyžaduje naprostou pravdivost k sobě. I když ta pravda krutě bolí..

Nahlédnout, kde jsme se ztratili životu. Uvidět, jaké vztahy žijeme. Přiznat si, když jen přežíváme. Nebo jsme moc v hlavě a unikáme do zbytečností? Chce to odvahu, podívat se na svoje tanečky a úniky. A na to, čemu vlastně slouží. Před čím unikáme. Kvůli čemu jsme se tak znecitlivěli.

Naše tělo nás naštěstí skrze nepřehlédnutelné signály vrací zpátky na zem. K životu. K základům. K opravdovosti. K citu.

Umí spustit dočista očistu.

Je dobré čas od času posadit svoje tělo někam do trávy. Nemusí to být ani žádné speciální či výjimečné místo. Spojit se opět se svými pudy a instinkty. S okolní přírodou. S živly. Vnímat broučky okolo. Vánek na tváři. Paprsky slunce, které právě vyšlo zpoza mraku. Pozorovat jen tak. Neschovávat se za žádnou techniku, ani metodu.

Tak dlouho, dokud se něco uvnitř zase neuvolní. A ten pramen života – ta živost – nezačne opět téct skrze vaše tělo větším proudem.

Tělo se dokáže obnovit a naplnit energií, když mu to dovolíme. Jenže to vyžaduje, mnohdy bolestivé, propouštění. Propouštění starých bolestí a dramat. Propouštění blbůstek. Propouštění návyků, o kterých už ani nevíme, že je máme.

Naše společnost je hypnotická. Naučila nás získávat, ne však propouštět. Nabízí nám spoustu úniků. Pravda už není populární.

A za to platíme tu nejvyšší cenu.

Pojďme společně opět více naslouchat svému tělu.

Uvidět svou vnitřní pravdu.

Otevřít se životu.

A žít.

Top