Venku je podzimní pošmourno, sychravo a mokro. Svět ztichl, slyšet jsou jen kapky deště, vítr narážející do oken, auta projíždějící kalužemi po silnicích. Je to taková pěkná, trochu klaustrofobní, deka. Vrací nás to zpátky. K sobě. A my máme svoje návyky, jak se vyhnout tomu nepříjemnému. Naše rodičovské vzory nás to dobře naučily. A tak hledáme cesty, jak ‚z toho‘ uniknout. Sejít se s přáteli, naplánovat si nějakou zábavu. Udělat si čaj, pustit si film, nebo pořádně ‚ohulit‘ hudbu, kterou máme rádi. Mít nonstop zapnutý facebook a být ve streamu informací a kontaktů. Začíst se do knihy. Konečně udělat ty domácí opravy, co tak dlouho stály..(ok, absurdní, aspoň pro mě určitě). Psát blog.. 😉 Prostě něco. Touha uniknout je nutkavá.
Přitom je to přirozená součást určitého cyklu. Cyklu, který nám pomáhá, abychom se konfrontovali s tím, co jsme nechali ležet ve svém ‚sklepě‘ nezpracované a uložili na později. Bylo to snadný, když bylo slunečno a bylo období aktivity. Teď se hlásí to ‚později‘. Teď je tady krásná sezónní příležitost, podívat se tam, kam se nedíváme vždycky rádi. Příležitost spojit se s tím, co je na první pohled nepříjemné, ale co se pod naší pozorností začne měnit, rozpouštět a integrovat v něco jiného, když se přestaneme odtahovat. Když přestaneme bojovat. To něco se ukáže být nakonec pokladem..když se budeme dívat dostatečně dlouho.
Když dál utíkáme, když jdeme do horečné aktivity v době, která je nastavená na zastavení, na spočinutí, tak si život najde způsob, jak nás nakonec zase vrátit k sobě. Skrze moudrost našeho těla. Ještě štěstí, že na podzim jsou ty virózy. 😉 Lehneme s nemocí, plácáme se bez energie a když nám to v tom darovaném prostoru a čase dojde, tak se přece jen nakonec pustíme. A jen dýcháme. Jsme. Něco jde ven. My s tím nemáme v ten moment už sílu bojovat. Jen to pozorovat. A možná v nás začnou rašit nová uvědomění. V ten moment jsme zase v souladu se svým bytím, s prstem na tepu života. Energie se začíná vracet zpátky..
Nemusí to tak být. Můžeme ty cykly a proměny počasí respektovat v momentě, kdy přijdou. Je však spousta protiargumentů. Musím chodit do práce. Mám děti. Tohle se neudělá samo.. Nemůžu se teď přece, kurňa, zastavit! Ano, potřebuji nějaký pořádný důvod, třeba nemoc nebo kompletní vyhoření, abych si to zastavení ospravedlnil před sebou a před celým světem. Podívejte se, kdo takhle ve vás v ten moment argumentuje. Dobře ho (nebo jí) pozorujte. Nesnažte se odtáhnout. Jedna vaše část po tom ‚obratu‘ dovnitř rozhodně netouží.
Faktem je, že když si to vnitřně dovolíte, když otevřete ty dveře, tak můžete. Můžete odpočívat, když potřebujete. Respektovat vnější životní cykly. Respektovat svoje vnitřní vlny a posuny. Dát si čas na integraci, čas na zpracování důležitých lekcí vašeho života. Svět se rozestoupí, aby vám to umožnil. Nebude to třeba hned na poprvý hvězdný, budete se konfrontovat se svými strachy, s pocity viny, ale to je začátek a když vytrváte, tak přijde změna. Nebudete tomu nejdřív možná věřit, co se to děje.. Třeba budete mít i to štěstí, aby tohle všechno chápal a dělal váš partner. Aby v tom byl s vámi, abyste se navzájem podrželi, když budete potřebovat. Protože co je dobré pro něj, pro ní, to je v konečném důsledku supr i pro vás. A někdy budete holt ‚dole‘ oba dva. A taky se svět nezboří.
Časem se vám to zastavování začne dařit tak, že ve vás bude hluboká vděčnost nad tím, jak je ten život zařízený. A někdy prostě přijde nová lekce, která vás hodí zpátky a najednou to nepůjde. Svět vás zase ‚dostane‘. A vy si možná řeknete, že jste zase tam, kde jste byli. Ale není to tak. Budete o spirálu dál, bude to vyšší level hry. Když se podíváte pořádně, tak uvidíte, že to tak je.
Celé je to jedna krásná hra a vlastně o nic moc nejde. Jen o život. 😉 Pojďte si hrát…nakonec venku je nádhernej podzim.