Ve vztazích – a v životě a obecně – to není o množství času, který spolu nějak strávíte. Je to spíš o kvalitě bytí. O bytí v přítomnosti, bdělosti, otevřenosti, o přijetí. Spolu.
Tahle informační doba nás systematicky učí dělat víc věcí naráz. Letmo něco uděláme a už jsme u něčeho dalšího. Naše pozornost je přelétavá a u ničeho dlouho nevydrží.
Je to návyk. A platíme za něj vysokou cenu. Platíme svými životy. Možná toho víc stihneme, ale v ničem skutečně nejsme naplno. Jsme na povrchu.
Chybí nám víc a víc hluboké prožitky, alespoň pokud ke svým životům nepřistupujeme vědomě. Když jsem během minulých deseti let pracoval s páry v individuálních sezeních a na skupinových seminářích, tak se některé věci opakovaly stále dokola.:
1. „Nemáme na sebe čas“ ….protože děti, práce, dům,…
2. „Když spolu „jen“ jsme, tak vyplavou nepříjemné věci z minulosti a hádáme se, obviňujeme, cítíme se zranění.“
3. „Jsme odcizení, chybí nám intimita a osobní kontakt, ale už se bojíme otevřít.“Pojďme se podívat blíž na jednotlivé body.
1. „Nemáme čas“: Není to o množství času. Je to o kvalitě a přítomnosti. Například… Když se ráno loučíte s partnerem, který jde do práce, udělejte to na 2-3 minuty. Zeptejte se, co ho/jí dnes čeká. Obejměte ho/jí, zůstaňte chvíli v objetí. Buďte tady. Co jsou dvě tři minuty?
Tyhle minuty, když se stanou malým rituálem, tak udělají ve vašem vztahu zázraky. Nebo.. Naučte se večeřet společně u stolu, bez mobilů a jiných vyrušení.
Vnímejte energii druhého, ptejte se na to, na čem skutečně záleží. Většina lidí potřebuje jíst. Tomu času můžete dát hlubší vztahovou kvalitu. Je to váš rituál, na který se těšíte, když jdete domů.
2. „Zraňujeme se“: Místo abychom řešili své emocinální a pocitové záležitosti, tak je často zametáme pod koberec. Tam ale nezmizí. Spíš tam zahnijí. A když jste spolu s druhým a můžete se uvolnit, protože nemáte žádné zadání či agendu, tak ty věci vyplavou.
Proto tolik lidí musí stále něco dělat.
Utíkají před sebou a neřešenými bolestmi minulosti. Je snadné obvinit partnera za bolest, kterou v sobě cítím. Je snadné si najít něco, co mi dá důvod sjet si emoce na ní, na něm.
Těžší je přijmout osobní zodpovědnost za ozvěny bolestných zážitků z děství a našich rodů. Bolestné vzpomínky… Uvědomit je a dovolit jim jít.
Nestahovat se kolem nich svým odporem. Pokud chceme skutečně žít a nedívat se stále dozadu….je jiná cesta?
Pokud jste si s partnerkou / partnerem dlouho nedopřávali společný vědomý čas, tak na začátku se pravděpodobně něco bude „vyplavovat“. Je důležité pokračovat. Nebrat si to osobně. Protože když vytrváte, obnoví se intimita a hloubka ve vašich vztazích.
3. „Jsme odcizení a bojíme se otevřít“: Jsme zase u té bolesti, kterou si někdy v sobě nosíme uloženou. Většinou to nejde napůl. Buď jste otevření, nebo jste zavření. Nemůžete se zavřít bolestným emocím a zůstat otevření radosti, soucitu a lásce. Nemůžete se znecitlivět na něco a zůstat krásně citliví na něco jiného. Je to jako nechat si jen jednu „stranu mince“.
Stavy deprese jsou důsledkem toho, že jsme v sobě potlačili to, co nám bylo v určitých životních situacích nepříjemné. Něco, co jsme tehdy nedokázali zpracovat.
A tak dnes možná necítíme chuť k životu. Otevřít se druhému… znamená otevřít se i životu.
Respektujme, že někteří v sobě mají uložená traumata, která opravdu potřebují čas. Pokud vám na někom záleží, buďte tady s nimi a pusťte svoje představy o tom, co by se mělo dít.
Postarejte se o své zraněné části a přijměte za ně zodpovědnost. Je to o malých rituálech během dne. Je to o vědomém životu v přítomnosti.
To je cesta ke zralosti a skutečnému sdílení blízkých lidí.
Cesta ke spontánní radosti ze života.