Síla kořenů

Před časem jsme s Ivou viděli výborný film Velká nádhera (La Grande Bellezza, 2013) od Paola Sorrentina. Po vizuální stránce je to skvost, ale obsahová stránka tu vizuální ještě předčí. Mám rád filmy, ze kterých čiší přirozenost a každodennost a přitom jsou z prostředí, které je mi hodně cizí. Filmy, ve kterých je moudrost a spiritualita předávaná tak nějak mimochodem, s lehkostí, přitom s velkou účinností a dosahem ke mně jako divákovi.

Skrze hlavního hrdinu, stárnoucího spisovatele, seznamuje film se životem té nejvyšší smetánky současného Říma. S lidmi, kteří mají slávu, bohatství, majetek, konexe, spoustu volného času…a často se spolu baví, oslavují, hýří, obdivují umění, stále zkouší nové věci…a přesto je to film o prázdnotě života.

Je to skvělý film do současné doby. Když se podívám do sociálních médií, tak dnes mnozí nadávají, jak to jde od desíti k pěti. Přitom jsme se nikdy neměli lépe. Nikdy předtím jsme neměli tolik možností  a svobody jako máme dnes. Nikdy nebylo tak dlouhé období bez větších válek, i když by někteří mohli namítat, že dnes jsou jiné války, než předtím. Máme přístup k celému světu. Dnes má přístup k letecké dovolené téměř každý. Máme svobodný přístup k hlubokému osobnímu rozvoji. Výborné vzdělávání je v dosahu několika kliknutí na internetu.

Vděčnost za vše

Navzdory tomu, že si připadáme pořád v Evropě druhořadí, alespoň ve srovnání se západními ekonomikami, tak by mnozí lidé odtamtud s radostí vyměnili život ve své zemi, za život v zemi naší. Praha je jednou z nejžádanějších světových metropolí pro život.

Obchodní centra a restaurace jsou neustále plné a obchody přes internet rostou meziročně o desítky procent. Dalo by se asi pokračovat..

Respektuji, že každý máme svůj úhel pohledu na to, jak věci jsou. Úhel pohledu, který si zvolíme, je současně naší svobodnou volbou. V důsledku jsme to my sami, kdo si volíme, jestli budeme tvůrcem, nebo obětí. Jestli budeme vděční za to, co jsme a co máme, nebo raději toužit po tom, co nejsme a co nemáme.

Proč tedy tolik lidí není spokojených? Projděte se po frekventované ulici, nebo si zajděte do obchodního centra a dívejte se do tváří lidí.. Lidé nejsou často spokojení ze stejného důvodu, ze kterého nebyla spokojená smetánka ve Velké nádheře.

Dnešní svět nabízí tolik možností, že je snadné ztratit ze zřetele, co je opravdu důležité. Skrze každodenní starosti, práci, zařizovačky, nákupy, užívačky, dovolené, cestování a příliv informací zapomínáme na své základy. Na své kořeny.

Naše kořeny

Když zapomeneme na své kořeny, tak tu díru v nás nic nezacelí. Můžeme dělat všechno možné, objevovat spoustu nového v tomto bohatém světě a stejně přichází víc a víc nicoty.

Můžeme cestovat po celém světě. Dnes je spousta nomádů, cestovatelů minimalistů a podnikatelů z pláže, ale zastavte se s nimi a podívejte se jim do tváře, jestli jsou opravdu šťastní. Někteří určitě ano, někteří zase ne. Protože jestli vám leží svět u nohou a máte tuhle úroveň svobody, to vůbec nerozhoduje o tom, jestli jste šťastní. Úroveň vašich vztahů o tom rozhoduje. Cestujete, protože utíkáte a hledáte, nebo proto, že v tom je vaše radost a poslání a našli jste způsob, jak zůstat ve spojení se svými základy?

Když jsem po vysoké pracoval pár kontraktů na zaoceánských lodích, tak to byl „dreamjob“, vysněná práce pro mladého kluka.  S obrovským štěstím a kontakty jsem se dostal na hodně dobrou pozici, kde jsem si sám rozhodoval o práci. Cestujete si v obří lodi – v podstatě plovoucím městě – po Karibiku. Dostáváte pěkný plat za práci, která vás baví (staral jsem se tehdy o internetová centra a komerční telekomunikační služby po businessové i technické stránce na pozici managera), máte hrazené veškeré náklady. Kdykoliv v přístavu máte volno. Přesto se po pár měsících dostavila určitá prázdnota a nicota. Byl jsem dlouho od své původní rodiny, byl jsem daleko od své tehdejší partnerky. Byl jsem daleko od svých kořenů tady, v ĆR. Mohl jsem být na katamaránu při západu slunce a obeplouvat krásný ostrov, potápět se s rejnoky a stejně jsem si to nedokázal naplno užít.

Nejspíš víte, o čem mluvím, jestliže jste v životě byli dlouho pryč od domova a svých blízkých.

Tehdejší vztah nevydržel dlouhodobé odloučení a já jsem se hodně odcizil životu, nejen v ČR, ale vlastně životu na pevnině. Bylo snadné pokračovat dál v kontraktech. Tam jsem to znal a život byl vlastně relativně jednoduchý. Jen trochu prázdný.

Dostal jsem pak ještě lepší pozici v IT pro Norwegian Cruiselines. Výhled pohádkového platu, dalšího cestování po celém světě. To ke mně přišlo ve 25 letech. Zaplacená letenka a nástupní místo na Maui na Havaji. Pamatuji si to jako dneska. Byl jsem doma. Trochu v mlze. Něco se ve mně zlomilo, šlo to až do fyzických symptomů. Začalo mi být špatně od žaludku a neodcházelo to celé dny. Prostě jsem nemohl odjet. Až zpětně vidím, že jsem se tehdy rozhodl, moje tělo se rozhodlo, dát přednost hodnotám, které mě osobně dělají šťastnějším. Vrátil jsem se zpět ke svým kořenům. Řekl jsem ne, i když jsem mohl být během pár let hodně finančně i kariérně za vodou. Bylo by to za příliš vysokou cenu a s rizikem, že možná už cestu ke svým kořenům nenajdu.

Domov v sobě

Mnoho učených knih a duchovních učitelů říká, že si neseme domov v sobě a ten máme kdekoliv, kde se zrovna nacházíme. Máme svůj zdroj, své spojení s absolutnem – jednotou – bytím. Ano, tak to je. Pokud déle meditujete a nebo na sobě nějak pracujete, tak víte, jste ve spojení a netřeba slov..

Znám duchovní učitele, ze kterých vyzařuje láska, jsou považovaní za osvícené.. Přesto i oni potřebují svoje kořeny. Potřebují vztahy. Dokáží být smutní, když jsou sami. Bez ohledu na to, jak dlouhou duchovní praxí si prošli. Všichni jsme se narodili do světa, ve kterém jsme všelijak provázaní a propojení s druhými. To vytváří tu nádhernou dynamiku a dobrodružství, které tady zažíváme. Taky nás to vede do pokory. Navzdory tomu, že dochází k větší a větší samostatnosti a individualizaci jednotlivých lidí, jsme sociálními bytostmi. Máme své rody a navazujeme na tradice, které tady byly desítky a stovky let. To není něco, co by se dalo, nebo mělo, jen tak zahodit. Můžeme to udělat, ale platíme za to vysokou cenu. To neznamená, že nemáme svobodu začít v životě něco, co v našem rodě nikdo před námi nezkusil. To je vývoj. Jde to však snáze, když uctíme, odkud jsme vzešli.

Kořeny v rodině

Všichni máme svoje kořeny v původní rodině. Mnozí máte rodinu, kterou jste sami založili. Máme svoje kořeny na místě, kde jsme se narodili. Máme svoje kořeny i na jiných místech na této planetě a když tam jste, tak to poznáte. A tam – tady jsou často i kořeny našeho štěstí.

Někdy se sám nechám trochu zválcovat tou rychlostí života. Uvažuji nad svým posláním a prací, nad zajišťováním, osobním rozvojem, novými dobrodružstvími a zkušenostmi, jsem v proudu informací, výzev, procesů a setkání…a začne mi unikat spojení s mými kořeny. S mou původní a vlastní rodinou. S nejdražšími lidmi v mém životě. S místy, která jsou mému srdci blízká a ze kterých jsem vzešel.

Obyčejně neobyčejné prožitky

Poznám to, protože začne přicházet nicota. Pak je čas se zastavit, zhluboka se párkrát nadechnout, uvolnit se. Uvidět, kde je mé místo. Pak se i každodenní, obyčejné prožitky stávají neobyčejnými. Cesta pro syna do školky je výpravou. Mytí nádobí je vnitřní očistou. Kvetoucí tulipány jsou jedinou nádherou, kterou právě teď potřebuji. Pohled s naším kocourem z očí do očí se stává satsangem..

Top