Tam není více, než tady

Co nás vrací zas a znovu na ta stejná místa?

Oblíbená louka, oblíbený strom, které jsou pro většinu lidí naprosto obyčejné. Pláž ve Španělsku nebo Chorvatsku, ke které se opakovaně vracíme na dovolenou. Ta stejná procházka podél rybníku, kterou jsme prožili již mnohokrát ve všech ročních obdobích a za každého počasí.

Na určité úrovni si uvědomujeme, že žádný sebevíc bombastický prožitek, žádné odhalené tajemství, žádná nová místa, ani žádní noví lidé nám nepřinesou víc toho, co skutečně naplňuje. Když nějaká místa hodně poznáme (na té rozumové, analytické úrovni), přestáváme se čehokoliv držet, nesnažíme se z toho vymáčknout maximum a klesáme uvolněně pozvolna zpátky do hloubky svého nitra. Pak teprve dostaneme možnost skutečně uvidět. To se však děje samo od sebe, ne na základě našeho konání a chtění.

Netoužíme po ničem a dostáváme vše.

A když dáme pozornost svému prostředí a jsme přitom „ve spojení“ se svou podstatou, tak objevujeme novou krásu i tam, kde jsme byli tisíckrát. Blaženost prostého bytí.

Přijde velké uvědomění. Pochopíme, že krása, láska, ani síla není vlastností nějakých objektů. Krása, láska i síla je projevem esence, která je „za“ všemi objekty tohoto světa a která přirozeně a sama vyplouvá do popředí, když se přestaneme o cokoliv snažit a jednoduše se uvolníme. Uvolněný pozorovatel vidí krásu, lásku a sílu všude kolem sebe a sám je projevem těchto kvalit.

Můžeme hodně cestovat, poznávat, prožívat…a dříve nebo později uvidíme, že esence je všude jedna a ta samá. Na pláži v Egyptě i na pláži na písníku za humny.

Tam není více, než tady.

To dává velkou svobodu.

Otázka tedy není, jestli cestovat více, nebo méně. Žijeme na nádherné planetě, která toho nabízí spoustu k vidění, cítění a prožívání. Máme letadla, rychlé vlaky, vlastní nohy a spoustu možností, které tady nejsou náhodou.

Skutečná otázka je, jestli dokážeme spočinout ve vnitřním tichu, ať jsme kdekoliv. Jestli se umíme pustit a nechtít víc. Konfrontovat se se strachem, který přichází s tím, když se něčeho přestaneme držet, když pustíme kontrolu.

Pak můžeme být ve své přirozenosti.

Pak se zboří všechny hranice a my cítíme, že vše je „jen“ Vědomí v nejrůznějších formách. Vědomí, které se odráží v lidech, zvířatech, stromech a ve všech objektech tohoto světa.

To nepřinese letargii, ani marnost. Dál pracujeme, dál tvoříme, dál cestujeme, dál se vztahujeme. Je v tom všem však mnohem víc hravosti a lehkosti. Vidíme, děláme, jsme to samé, co ostatní a přesto JE tady najednou vědomí spojení s celkem. Vědomí klidu a míru.Něco odchází, něco přichází. Ničeho se nedržíme a přesto dostáváme vrchovatě.

Už nejde o život. Boj „o něco“, nebo „za něco“ postupně mizí. Staré návyky našeho těla i mysli ztrácejí své kořeny a jsou postupně nahrazovány prostou přirozeností. 🙂

Ochutnáváme život se vším všudy v jeho plnosti, ve všech barvách, bez zbytečných podmínek a očekávání.

A postupně se rozpomeneme..

..tohle už tady bylo…kdysi na začátku…

Top