Moje cesta do přítomnosti

(článek vyšel ve slovenském časopise Vitalita)

Roky chci začít psát blog, roky to vědomě odkládám. Ale už to nejde, dneska je prostě ten den na první článek. Nikdy jsem to necítil líp..

Přílišná snaha

Dnes za sebou totiž vidím zcela jasně ta dlouhá léta mého neustálého snažení dostat se odněkud někam. Ke štěstí, osvícení, perfektnímu zdraví, bezchybnému harmonickému vztahu. Meditace, terapie, výcviky, prožitkové kurzy, nekonečné sdílení v kruzích podobně naladěných lidí, sofistikované techniky  a metody práce se sebou… Plný diář aktivit a životní kolo, které se semtam točilo tak rychle, že barvy už opravdu byly rozmazané a nebylo pořádně poznat, co je co. Moře investovaného času, peněz a energie. A paradox. Čím víc se snažíte, tím víc vám život někdy dává přesný opak toho, oč usilujete. Mnozí to dobře znáte..

Asi jsem ten extrém opravdu potřeboval. Potřeboval jsem uvidět tu nesmyslnost přílišné snahy a nekonečné duchovní ambice. Jinak bych se asi nikdy nezačal toho všeho pouštět navenek i uvnitř, nezačal bych objevovat tu opravdovou svobodu. Je fajn, vyzkoušet si ve svém životě nejrůznější hranice a limity prakticky, s druhými lidmi, v životních situacích. Poznáte tak sami sebe. Většina kurzů vám tohle nedá. Netřeba slov, prostě něco nového uděláte a sledujete, co se ve vás děje.

Odvaha experimentovat

Dlouho mě do té zkušenosti, do těch odvážných životních experimentů hlava nepouštěla. Byl jsem ryzí teoretik ponořený v knihách, bál jsem se ‚do toho jít‘. Strach ze selhání, z odmítnutí, byl příliš velký. Pak se ale jednou stane zázrak, přijde nová životní situace a vy si něco uvědomíte, víc se otevřete, nebo jednoduše pustíte a zkusíte vyjet ze zajetých kolejí. Vyjde to a máte nepopsatelný pocit, že jste zašli právě na neprobádanou půdu a život se vám nezhroutil! Najednou cítíte tep života v plné síle a kráse.

A nebo to nevyjde, avšak vy najdete v sobě dostatek odvahy neutíkat před svými nepříjemnými pocity a dovolíte si je v přítomném okamžiku prožít a neodmítat. A to je ještě lepší než ta první varianta. Většinou máme čas na hodně nových pokusů a je jen málo věcí, co se nedají napravit, zpracovat, pochopit nově. Nebo jednoduše přijmout tak, jak jsou. Kdo vlastně hodnotí, jestli to vyšlo nebo nevyšlo? Je to jen náš úhel pohledu, my jsme si nejvyššími soudci a vykonavateli, jak pěkně ukazuje toltécké učení.

Neo ve svém vlastním Matrixu

My jsme tvůrci naší reality, každý z nás je Neo ve svém Matrixu, jen si to většinou neuvědomujeme. Nechceme si to uvědomit, bojíme se přijetí svého tvůrcovství víc, než čehokoliv jiného. Být opravdově sám za sebe, vědom si toho, že si život tvořím celkově sám, může být strašidelná věc. Raději se držíme toho, co je nám tak známé, i když je nám v tom často trochu nepříjemně. Ale jsme v tom spolu s dalšími, pěkně provázaní a ‚bezpečně‘ nesvobodní, to má svou hodnotu. 😉

I já jsem se tedy usilovně držel toho, co mi od útlého věku v životě ‚fungovalo‘. Zamakám, pořádně napřu síly, často proti všem. Já jim, rodičům a celému světu ukážu a něco dokážu. Ve finále to někdo ocení…nebo ne?  🙂 To co mě zachránilo, a dál zachraňuje, jsou základní přírodní zákony, podle kterých se tento svět točí. Když jste totiž na spirále snažení, dřív nebo později přijde ten moment. Moment, kdy je toho všeho prostě už moc a už to neustojíte, fyzicky, psychicky nebo celkově. A tak se jednoduše musíte začít pouštět. Aktivit, nefunkčních vztahů, ambicí a cílů. Je to milosrdné.

Marnost jako dar

Po spirále snažení může velice rychle přijít opačný extrém, který je fajn si vědomě prožít. Tahle zkušenost je o tom, že najednou upadneme do jisté pasivity a velkého pocitu marnosti a nicoty. Ptáme se po smyslu toho všeho. Tento extrém je super, protože nám dává často hloubku, kultivuje naše ego, získáváme svou vlastní moudrost. A může nám odcházet ze života to nepodstatné, jednoduše proto, že tomu nepodstatnému už nedáváme moc pozornosti. Už to prostě nejde. Když ta marnost zaklepe na vaše dveře, dovolte si to a přivítejte ji jako přítele. I když se vám nechce, protože to bolí. Má v sobě však netušené dary.

V mém životě je pocit marnosti vždy předzvěstí hlubokých zkušeností, nových pochopení a krásných okamžiků. Pocit marnosti a smutku je spojený s procesem odpoutávání se od něčeho, co mi dál už neslouží, co je pro mě už mrtvou vahou.

Přítomnost

Cesta každého z nás je jedinečná a neopakovatelná, mohu tedy mluvit jen ze své zkušenosti. Každopádně mi prožití těchto extrémů v plné síle umožnilo, abych začal pomaloučku polehoučku žít to, o čem jsem dlouho jen četl v knihách. To, co píše a o čem mluví Eckhart Tolle pro mě přestávají být slova. Přicházejí nádherné momenty, kdy jsem opravdově sám sebou. Spojený s nekonečným oceánem klidu v sobě bez ohledu na to, co se děje ve vnějším světě. Zjišťuji, že to spojení se dá udržovat, že to je jen otázka vědomé pozornosti. Vědomého rozhodnutí, že to uvnitř, je důležitější, než to venku. Objevuji, že skutečný život je tady a teď.

Když někdy procházím velkým davem, tak cítím, že většina z nás je někde v minulosti, někde v budoucnosti, ale skoro nikdy v přítomnosti. A to není špatně. To je cesta. Cesta, která vede nevyhnutelně k přítomnosti, dříve nebo později. Nejpozději v momentu smrti.

Vděčnost a přítomný okamžik jsou neoddělitelné

Přichází nové stavy. Předevčírem jsem měl hodně práce, abych se ovládnul a radostí netancoval nebo nevýskal na Andělu na eskalátoru cestou k metru. Příště už to možná neovládnu, je to silnější než já. 🙂 Začínám vnímat druhé lidi jinak, najednou máme víc společného než odlišného. A je to láska. V tom jádru jsme opravdu JEDNO. Už to není pro mě jen slovní klišé. Přestává to být o mojí a tvojí pravdě, je jen společná hra a kulisy, skrze které se tady všichni nějak rozvíjíme a všichni si neskutečně pomáháme k pochopení souvislostí, ke svobodě.

Často pláču, třeba na přechodu pro chodce nebo ve vlaku, protože si uvědomím, jak je ten život krásnej a že mi poskytuje naprosto všechno, co potřebuju a mnohem víc. Narodil jsem se do země, ve které se mohu věnovat všemu, za čím mě srdce táhne a mohu volně vyjadřovat svoje názory. Současný technický věk mi umožňuje komunikovat a tvořit doslova zázračným způsobem. Mám úžasnou rodinu a kolem sebe spoustu báječných lidí, kteří si jdou každý svou jedinečnou cestou, padají, zase vstávají a neustále mě inspirují a podporují.

Jediná jistota

Vím, že jediná jistota v tomhle životě je změna.  Možná z těch pocitů, které právě prožívám, budou brzy jen hezké vzpomínky. Upřímně, ani netoužím po trvalé blaženosti, ta se prožívá v jiných sférách a mám pocit, že možná bych se nudil. 😉 Zítra pravděpodobně bude vše jinak. Líla, tanec života. Tak to mám rád.

Učím se na ničem nelpět, ničeho se nedržet, užít si to teď a nemyslet už tolik na budoucnost a minulost. Život ve mně pak může proudit bez překážek a vše se děje vlastně samo. Dost možná přijde další kolo ambicí a snah, nebo další kolo marnosti. Jestli je potřebuji, tak ať přijdou. I díky nim umím opravdu ocenit to, co se děje v mém životě právě teď. Jedno by nebylo bez druhého. A to je pro mě krásný uvědomění a v tom je velká svoboda.

Spojení protikladů je klíč

Tohle uvědomění pro mě bylo klíčem k přítomnosti. Uvědomění, že mohu vše přijmout, černé, bílé, šedé. Takové, jaké to je. Že nemusím nic vylučovat či odmítat. Že to má smysl už jen tím, že to je. Mohu přivítat vše. A tak, aniž bych se o to snažil, přijde přítomný okamžik sám od sebe. Byl tu vlastně vždycky, tichý, jen jsem se nedíval a teď mám proto pocit, že přišel. A život má najednou skutečné barvy…

 

 

 

4 komentáře “Moje cesta do přítomnosti
  1. Milena Tomišková napsal:

    Moc hezký komentář k životu. Také jsem chodila po různých seminářích
    a užmě to nebaví. Teď kultivuju přírodu kolem sebe a zcela mě to naplňuje štěstím. Můžeš se podívat http://www.vrabci-zahrada.wz.cz Míla

  2. Silva napsal:

    Mluvis mi tak trochu z duse. Mam nakroceno. Zjistuji, ze nelpet a umet veci pustit a vlastne hlavne prijmout, prinasi svobodu. Diky za Tva slova.

  3. RuTa napsal:

    Děkuji,
    tak nějak to mám v poslední době a vy jste to oblekl do slov a tím polidštil. Tohle potvzení má pro mne obrovskou cenu, že mi pomohlo k uvědomění si a tím k uklidnění, že vše jde, jak má. Dík a zase někdy, ráda s vámi všemi…….

  4. Marianna napsal:

    …krása, také po nevyhnutelném období marnosti nacházím pomalu skutečné barvy života:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Rudolf Orság

Průvodce pro vztahy, zdraví, hojnost, poslání a rovnováhu v životě. Primárními metodami mé práce jsou konstelace, meditace, sdílecí kruhy a rituály. Jsem takový vznikatel a iniciátor změn, táta od rodiny. Zde se o mně dozvíte více. Přehled aktuálních akcí vám napoví, čím se zabývám. Stejně jako osobní doporučení klientů, účastníků mých seminářů.

Nejnovější články