Vyrůstal jsem na mýtech a bájích. Doslova jsem hltal hlavně ty řecké a severské.
Představoval jsem si velikost světového stromu Yggdrasilu. Vnímal jsem sílu severského vlka Fenrira. Plavil jsem se s Odysseem. Prožíval jsem Orfeův žal ze ztráty Euridiky. Všechny ty příběhy se dotýkaly něčeho hluboko ve mně.
Řekové pojmenovali „mythos“ a „logos“. Mythos je nadčasová moudrost předávaná skrze univerzální příběhy, které nás vedou našimi životy. A logos všichni dobře známe. To je racionální filozofie a jistota v logice.
Civilizace se často přikloní k jednomu extrému. Asi pro tu zkušenost. My jsme se na dlouhou dobu přiklonili k logosu.
A je čas na návrat k mythosu.
Při konstelacích vidím, jak ty příběhy potřebujeme, jak nás vedou. Jsou potravou naší duše. Připomenou se nám, když pro stromy nevidíme les. Připomenou se nám, když se odpojíme od toho, co dává život.
Mimochodem, naše oblíbená pohádka vypovídá mnohé o nás samých. Odráží náš vlastní životní příběh. Ukazuje naše vzorce chování, skryté tužby, silné a slabé stránky i neviděné stíny.
Moderní příběhy často nemají tu univerzální moudrost. Stačí se podívat na nové české pohádky. Proto se zas a znovu vracíme k těm starým dobrým zdrojům, protože intuitivně cítíme, že tam to je. Ty příběhy jsou živé a rozkrývají nám postupně svou moudrost s tím, jak nabýváme životní zkušenosti.
Stejné je to s konstelacemi. Ty vám dnes ukáží nějaký obraz a za pár měsíců jste už o kousek dál a tak se obraz promění a dál působí. Proto není dobré nacházet pouze jednu interpretaci své konstelace.
Naše mysl, ten logos v nás, chce jedno pevné logické vysvětlení. To je jistota. A současně to je smrt. Je to způsob, jak zabít účinek něčeho, co by ještě mohlo dlouho působit na naši duši.
Je třeba se smířit s tím, že pokud chcete z něčeho čerpat, potřebujete to ponechat živé. Nemůžete to kontrolovat, ovládnout, rozpitvat. Můžete se tomu pouze vystavit. Nechat se vést. Důvěřovat.