Naše životy přináší čas od času větší zátěž. To nám umožňuje růst do síly. Posouvat se zkušenostně na neprobádaná území. A objevovat vnitřní zdroje, na které jsme v běhu svého života zapomněli. Že je máme. 😉
Zkušenost ukazuje, že nikdo nedostane větší zátěž, než je schopen unést. Možná to nedá na první dobrou. Dříve nebo později to však dá. Máme většinou čas a více pokusů.
Co je naše, před tím neutečeme. Ani vzdorem, či promyšleným uhýbáním a popíráním.
Je to super pocit. Když zvládnete něco, co bylo donedávna dokonce za hranicí vaší představivosti.. Když máte sílu tam, kde byste tomu dříve nevěřili.
Takže jsou tu naše životní zátěže..
A pak jsou tu břemena..
Naše zátěže jsou skutečně naše a patří nám. Břemena naše nejsou. Jsou to buď záležitosti, které nemůže nést jeden člověk. I když máme v sobě krásnou představu, že my bychom mohli. Proto jsou dnes tak populární superhrdinské filmy. 😉
A nebo jsou to zátěže ostatních, které jsou pro nás příliš velké. Na ty prostě nemáme tu správnou výbavu, abychom je nesli. A nepotřebujeme ji, není to naše.
My ta břemena z nejrůznějších důvodů přesto zkoušíme zas a znovu nést. Většinou nás neodradí, že to celé roky vůbec nepřináší výsledky. Ani to, že nám to zhoršuje zdraví a nemáme energii.
Investujte se někde takto celé roky a raději budete dále zkoušet nosit, co vám nepatří… Než abyste si přiznali, že to je celé k ničemu. Cvičení v marnosti.
Možná přijde vysvobození jinou formou. Například když narazíte na limity své energie. Pak to třeba konečně pustíte. A uleví se vám. Nebo přijdete na konstelace a tam se vám to ukáže v plném světle, když jste už připraveni.
Proč to děláme?
Protože jsme se to naučili v dětství u svých nejbližších – zpravidla u rodičů. Zachraňovat rodiče nám přišlo nevyhnutelné, protože jsme se nemohli dívat na to, že v něčem trpí.
I dnes zkoušíme nést břemena těch, kteří nám jsou obzvlášť blízcí. Našich partnerů, přátel…a nadále i našich rodičů. I když to děláme nevědomě. Ukazatelem je, jestli se cítíme na vyhoření a trpíme konstantně nedostatkem energie..
Je to neodolatelné.
Pustíte břemena své matky, jen abyste si našli za partnerku podobnou ženu, kde se cyklus marného zachraňování může rozehrát nanovo.
Dokud nepochopíte.
Proč to nejde (nosit břemena)?
Nikdo nemůže druhým odebrat jejich zátěže (pro vás břemena). Odeberte druhému to jeho a připravíte jej i o cennou zkušenost pro jeho duši. A proto v zásadě nefunguje, že by vás nějaký léčitel uzdravil, aniž byste pochopili a prošli sami zkušeností, kterou potřebujete.
Někdo vás může chytnout za flígr a vytáhnout někam nahoru. Přesto je to jen dočasný stav, pokud jste už sami neudělali vlastní vnitřní práci. Zase se skutálíte zpátky.
Druzí vás mohou inspirovat, mohou vám pomoci najít směr, cesta je však na vás samotných.
Ušetříte spoustu energie…
Když se naučíte rozlišovat, co je vaše a co vám nepatří. (V tom jsou konstelace velmi cenné.) A najdete v sobě pokoru následovat vnitřní signály a to, že některá řešení nejsou pro vás.
Zůstávat s někým v jeho bažině, to vám nic nepřinese. Druhý je na svou bažinku zvyklý. A když v ní není sám, tak ho nic nemusí motivovat z ní vylézt. Čím dříve si to uvědomíte, tím dřív můžete začít žít svůj vlastní život. Třeba se váš blízký bude chtít jít podívat, jak to tam vypadá..