Cesta bez úsilí

Jsou momenty v životě, kdy je všechno jinak, než jste si naplánovali. Pak můžete vynaložit úsilí a vůli k tomu, abyste přetlačili realitu.. Ano, když zatlačíme, tak někdy dosáhneme svého. Ostatně jsme Tvůrci svých životů.

Na konci však nemusí být pocit vítězství, ale pocit podivné prázdnoty.
Tam někde hluboko v nitru víte, že jste právě minuli jedny otevřené dveře, propásli jste cennou příležitost vydat se do neprobádaného prostoru svého nitra. Možná jste se připravili o novou životní zkušenost a v srdci to víte.

Další možností je se zastavit. Vnímat, co mi existence právě napovídá. Vytyčený směr z nějakého důvodu nejde následovat. V tom vnitřním zastavení, v prázdnotě tady a teď…se můžete uvolnit. To je pro moderního člověka těžší, než se zdá. Jsme odmalička vedeni k akci. Prázdný prostor je něco, čeho se přirozeně bojíme.

Prázdného prostoru, stejně tak jako skutečného ticha.

V tomto prostoru je totiž všechno možné. Vydáváme se za hranice své mysli a iluze jistoty je tatam.

Když se však takto zastavíme…a nasloucháme, otevírají se nové cesty, mnohdy cesty bez úsilí. Víme jen jeden další krok a to úplně stačí.

Pak padají všechna omezení a možné je téměř všechno. Přichází dary, objevujeme sami sebe. Přicházíme na to, kdo vlastně jsme.

Když píšu tato slova, vybavil se mi jeden loňský rituál. Byl to jeden z menších rituálů formou společného večera, který jsem si dopředu připravil.
Když jsme byli na místě, tak mi došlo, že to nemůže proběhnout tak, jak jsem měl dopředu připravené…

Byli jsme s větší skupinou, přibližně třiceti lidí a mne to vystavilo načas vnitřní nejistotě. Většinou, když jdu do prostoru nevědění, tak se mi otevřou nové cesty, přichází vedení…i kdyby to měl být ten jeden, jediný krok.

Tady však nic nepřicházelo..

Nakonec mi to došlo.

Tohle je výzva, nedat tomuto rituálu obsah žádný, žádnou strukturu, žádnou formu. Prostě s tím být. Bez bezpečí cílů a instrukcí. Byla to velká výzva pro mě jako lektora a rozhodně to byla výzva i pro větší část účastníků.

Rozmístili jsme svíce. Pustil jsem hudbu, otevřel jsem rituál. Viděl jsem na ostatních, jak si neví rady. Co se má vlastně dělat? To jako vážně?

V rituálu na 90-120 minut se věci začaly, velmi pozvolna, odehrávat samy. Byl tady jeden velký živoucí organismus cca 30 lidí. Mnozí zůstali v cyklu svých pochybností a nejistot, postupně se víc a víc lidí uvolňovalo do prostého bytí, bez úsilí. V jednom prostoru probíhala řada velmi odlišných zkušeností.

Nemohu psát za druhé a tak posdílím něco, co se tehdy stalo pro mě.

Během rituálu se začala otevírat krásná, tichá dimenze světla, která začala prostupovat vším. Šel jsem do interakce s dalšími účastníky a vnímal jsem, že ač držím prostor pro druhé zvenku, tak jsem součástí něčeho nádherného a hranice mezi mnou a druhými mizí..

Pro mne se ten večer stal zázrak. Ten se pro mě rozbaloval ještě řadu dní potom. Prožil jsem v minulosti mystické, extatické zážitky, které často odvál čas. Toto bylo něco velmi jemného a přesto tak silného, co však nadále zůstává a mění mne to postupně zevnitř v každodennosti.

Je tomu již téměř rok, kdy tato zkušenost proběhla.

Bylo to na loňském Imbolcu, o Hromnicích, při Rituálu Světla a Ohně, kdy se otevírají brány nebeského světla a my se můžeme rozhodnout a vstoupit, pokud nastal náš čas… Není to něco, co si musíme odmakat.

Je to něco, do čeho se můžeme uvolnit. Když si dáme svolení. Když dovolíme sami sobě.

Je jen přirozené, že jsem se letos rozhodl dát této době – tomuto starokeltskému a slovanskému svátku více prostoru. Letos Rituál Světla a Ohně proběhně během celého víkendu. Připravuji obsah 🙂 , velmi se těším, a jsem ochoten propouštět připravené…

…protože nebeské brány jsou v tomto čase otevřeny.

Přidejte se, pokud nastal váš čas.

Jsme tady na prchavý okamžik…než jako ta tající vločka opět splyneme s celkem.

Pozvánka na rituál najdete tady.

Top