To je oblíbená otázka, kterou dostávají terapeuti, koučové a další průvodci osobním rozvojem & vztahy.
Pro obnovu vztahu se toho dá jistě dělat hodně.
A někdy je dobré si uvědomit, že sama tato otázka v sobě obsahuje jádro problému.
Nemusí to být o „dělání“, „konání“, ani „dávání vztahu do pořádku“. Protože to vše může vést k tomu, že „nejsme tady“. Jsme stále u nějakého cíle. Vnímáme rozpor mezi tím, jak to je, a jak by to „mělo být“. Společnost odměňuje konání a neustálou činnost a úplně zapomíná na bytí. Život je však o rovnováze.
Zdrojem většiny problémů ve vztazích je to, že partneři tady nejsou často přítomní.
Fyzicky mohou být tady, vnitřně tady nejsou. Znáte ten pocit, když byste rádi něco sdíleli a druhý „tady není“ svým vědomím. Není tady vnímavost, otevřenost, citlivost, ani vnitřní síla pobrat to, co se právě děje.
To se stane, když toho děláme příliš. Problém je, že když se většina lidí nevěnuje nejrůznějším praktickým záležitostem, tak dál něco „dělají“ svou hlavou. Jsou v minulosti, budoucnosti, stále něco řeší, přehrávají různá dramata. Hlavně, aby se něco dělo.
To bere vztahu prostor.
A žádný vztah nemůže zrát bez prostoru.
Bez prostoru, který přichází, když neděláme (alespoň čas od času) nic.
Někdy je prostě fajn, být spolu „v tichu“.
Jen tak. Bezcílně. Bez záměru.
Nemusí to být nutně ticho vnější. Je to o tom dát prostor tichu vnitřnímu. Mít možnost uvolnit se s nejbližším člověkem. Sdílet se navzájem.
V přírodě. Při poslechu hudby. Na procházce. Nebo při jízdě autem, kdy řídíte a jednoduše vnímáte vzájemnou blízkost.
Nejkrásnější na tom je, že tento klid, toto ticho v nitru, nemusíme vytvářet. Nevede k němu úsilí.
Je tady stále. Je v nás.
Jen bývá překryté vším tím hlučnějším v našich životech.
Tohle vnitřní ticho je velmi naplňující a všeobsažné. Je víc naplňující, než většina záležitostí, jimiž se my lidé tak rádi naplňujeme „zvenku“.
Když jdeme tichu naproti a vytvoříme si prostor, jde nám v ústrety. Je to o každodenní praxi. O drobných rozhodnutích k vědomějšímu životu, která postupně mění naši osobnost do většího vnitřního míru, lásky a tvořivosti. O rozhodnutích, která nás otevírají neznámu a důvěře v existenci..
Pro naši mysl je to celé děsivé, protože bez obsahu a kontroly mysl ztrácí smysl. Proto tak často mysl moderního člověka generuje konflikty a neustále si hledá nějakou činnost, které by se mohla věnovat. Pro mysl je vnitřní ticho a klid nesnesitelnou prázdnotou. Pro vědomí je vnitřní ticho zdrojem živosti, radosti a vnímavosti.
Mysl stále potřebuje obsah. Když své mysli nedáme žádné mantinely, nakonec platíme vysokou cenu. Ztrácíme hloubku ve vztazích a v celém životě. Jsme doslova odpojení od života.
Vztah, do kterého přinášíme vnitřní klid, ten obsáhne všechno.
Je (ne)obyčejně radostným, svobodným a láskyplným sdílením.