Erikova cesta k vnitřní pravdě

Pojďme se seznámit s Erikem. Erika už odmala zajímala spiritualita a duchovno. Prožitky v dětství jej dovedly k tomu, že kolem a uvnitř nás je něco víc. Něco nepopsatelného, něco hlubokého a krásného, o čem většina dospělých (už) neví.


Erik začal tedy už během dospívání objevovat v literatuře, ve svém prožívání a v meditaci, u vnějších živých a spirituálních autorit.
Dlouhou dobu se obracel k Bohu tam venku ve formě západních i východních náboženských tradic. Obracel se i k inspiraci od velkých osobností jako byli Ramana Maharshi, nebo Rúmí, František z Assisi a Jiddu Krishnamurti.


Erik praktikoval množství nejrůznějších metod a postupů, ve snaze získat odpovědi na palčivé otázky a v neposlední řadě i nekonečnou blaženost a radost v životě.


Skrze moudré a zkušené učitele mu nakonec byly zprostředkovány i stavy rozšířeného vědomí, stavy blaženosti a spokojenosti s tím, co je. Pocit, jaké to je, být součástí oceánu bytí, aniž by byla využita podpora ve formě nějakých přírodních, či chemických látek.


Erik si začal vzpomínat, že tyto stavy byly jeho přirozeností, když byl ještě malý.


Něco mu začalo našeptávat, že možná je to celé jinak. Že k osvícení se nelze propracovat.


Tolik let strávil poctivou prací na sobě, někdy s většími, někdy s menšími výsledky. Přesto často pociťoval zmar, víc a víc cítil, že protáčí kola svého úsilí a nadějí.


Tak dlouho se opíral o nejrůznější vnější autority, vnější moudrost a tolikrát se právě v těchto zdrojích a jejich vedení zklamal, až konečně pochopil signály od existence.


Pochopil, že každý jsme tady na Zemi jiný. Tohle byla jeho cesta duše a nikdo jiný nebyl tak úplně on. 🙂 A začal se mnohem více obracet ke svému vnitřnímu vedení.


Když se však skutečně obrátil dovnitř a propustil vnější naděje, objevil něco nepříjemného. Dokud se bezpečně opíral o nejrůznější meditační metody, techniky a přístupy, chránil se nevědomky před sebou samým. Teď to vše propustil a jako kdyby se otevřela stavidla chaosu.


Najednou byl skutečně sám se sebou. A nebylo se o co opřít, kromě sebe.
„Kdo jsem však já?“ říkal si Erik..


Měl přístup ke svému Vědomí. Je jen tím vědomím? Je vědomím, které si uvědomuje samo sebe? Současně s tím tu však byla i změť emocí, obrazů z dětství a pocity marnosti, že to je vše k ničemu. A to vše bylo velmi živoucí.
Tato změť celý jeho život do velké míry překrývala to tiché, blažené, otevřené a svobodné Vědomí. Teď to jen bylo více zviditelněno a palčivěji prožíváno.


Z dřívější meditační praxe věděl, jak snadno se dá utéci od bolesti. Vrátím se do svého středu a ta bolest tam zevnitř, z nitra vlastně neexistuje.
Na nějaký čas se uvolním a je mi dobře.


Když se však vrátím ke všem těm horním vrstvám své osobnosti, svého já tady na Zemi, tak se bolest opět vynoří a doráží nejrůznějšími způsoby. A je až dětinská.


Znáte to, přijíždíte domů po nabušeném semináři, kde vám bylo krásně ve skupině podobně naladěných lidí…a pak může přijít tvrdé dosednutí na zem. Vynoří se věci, které nejsou hezké a teď jste na to sami.


Erik tohle všechno zažil již mnohokrát a rozhodl se, že je čas přestat utíkat sám před sebou. Utíkat skrze sofistikované duchovní okecávání si a berličky.


Erik si znovu vzpomněl na ten čas před celou tou svou spirituální cestou. Vzpomněl si na život, spontánnost, vášeň a údiv z úplně obyčejných věcí. Na tvořivost, které bylo jedno, jestli se věci povedou a jak vypadají pro druhé lidi.


A najednou uviděl, že při všem tom zodpovědném osobním rozvoji a spiritualitě se jaksi nedostávalo na tu skutečnou ztřeštěnost a hravost, ani na bezcílnost a touhu dělat věci pro nic za nic.


Dlouhou dobu trpělivě a důsledně rozvíjel to vyšší. A přitom se vyhýbal tomu nižšímu, neboť pohled na to nižší tak často bolel. Ano, mnoho technik a metod na seminářích se dotýkalo toho nižšího, bylo to však vždy jen takové smočení se v proudu něčeho, co je živé, ale také nezvladatelné a divoké. Uřvané a nebo příliš ukňourané. A to se nehodilo, protože to hrozilo, že to zboří všechny ty pracně vybudované životní konstrukce. A tak převážná většina času a pozornosti šla tomu vyššímu. Dospělé, vědomé části.


Jenže Erik se dostal do bodu, kdy to už nefungovalo. Je možné, že během všech těch let vědomého a spirituálního životního přístupu jsem se vyhýbal něčemu velkému v sobě?


Chtělo to hodně odvahy, Erik si však přiznal, že to asi tak bude. Rozhodl se, že nemá co ztratit.


A sám si dal souhlas a otevřel bránu v sobě. Bránu mezi nižším a vyšším.
Nikdo mu neukázal, jak se to dělá. Přirozeně k tomu dospěl a věděl jak. Ty předchozí roky seberozvoje nebyly ztraceny, vše jako kdyby zapadlo na místo.


Erik pustil světlo svého vyššího já (anděla v sobě, duše, svého spojení s oceánem bytí a existence) ke svém nižšímu já (k dítěti v sobě, k pozemskosti, k silným emocím a živelnosti).


Možná tohle byl ten správný čas. Možná si dával Erik dlouho na čas. Nakonec to nehraje roli. Důležité je, že se to stalo. A Erik uviděl, že toto spojení prospívá celku. Uvnitř i venku.


To neprojevené uvnitř Erika se konečně mohlo naplno, zdravě projevit. Erik začal objevovat skutečný význam Nebe na Zemi. Jedno bez druhého, jako kdyby doteď nebylo. Došlo ke skutečnému propojení mezi vědomím (tím vyšším) a prožíváním (tím nižším).


A jedno bez druhého není skutečným životem na Zemi.


Erik už nebyl tolik času na nějakém duchovním obláčku, ani rozsekaný v emocích, se kterými si nevěděl rady. Těch extrémů si užil ažaž. A začínal objevovat ten skutečný Střed svého bytí na Zemi. Spolu s tím přicházelo nové vedení, které jej měnilo zevnitř.


Proud nezvladatelných emocí – těch poslů nepochopených záležitostí minulosti – se ve světle vědomí začal proměňovat a propouštět. Začalo nastupovat vedení a pochopení skrze pocity a každodenní prožívání. Erik začal rozvíjet intuitivní přístup k životu, který se neopíral o dogmata, ani zkostnatělá pravidla.


S tím, jak Erik poznával sám sebe, začal objevovat i okolní svět v souladu se svou vnitřní pravdou a s tím přicházela moudrost. Dokud neznáme sami sebe, je pro nás okolní svět nepoznatelný.


Teprve teď Erik dokázal obejmout s láskou ty dětské, nepochopené části v sobě, i když byly vyděšené, rozhněvané, navztekané.


Všechny důležité složky uvnitř jeho bytosti začaly komunikovat mezi sebou a spolu s tím se otevřelo i Erikovo životní směrování. Místo dřívějšího tlaku (musím, měl bych) nastoupil tah ze srdce k něčemu. Směrování, které nevycházelo z pokynů nějaké vnější autority, ale z vědomí sama sebe, z blízkého spojení mezi andělem i dítětem v Erikovi.


Erikova cesta byla otevřená..


Jestli byly uvnitř ještě nějaké další třinácté komnaty, Erik byl mnohem lépe vybavený, aby jimi vědomě prošel, až přijde čas..


—-
Přidejte se příští víkend (16. – 17.) na jeden, či oba dny na Nebe na Zemi. Víkend funguje jako samostatný seminář i jako velké seznámení s celým cyklem Nebe na Zemi. Budeme pracovat prožitkově & vědomě s vašimi konkrétními tématy a ukážeme si tak celostní přístup ke spiritualitě a osobnímu rozvoji, který respektuje vaši jedinečnou, osobní cestu životem.

Top