Svátek Světel je až o víkendu a já mám přesto pocit, jako kdyby ty brány ke vnitřnímu světlu byly víc otevřeny již teď. Ony jsou vlastně otevřeny neustále…jen někdy je ta clona, která nás tady na Zemi jakoby odděluje, mnohem tenčí.
Clona, díky které věříme, že jsme odpojení od celku. Clona, díky které si hrajeme na oddělené já. Pro tuto zkušenost jsme si sem přišli.
Vím, že mnozí z vás máte teď pocit, že se není o co opřít. Někteří jste možná (ne)vědomě rezignovali na svou cestu. Spirituální, růstovou, životní,…pojmenujte si to, jak potřebujete.
Tím, že se nemáme o co opřít, nám nakonec nezbyde než se bezezbytku ponořit do svého skutečného Já. V ohni svých pochybností, selhání a zklamání shoří to, co není tak důležité a my máme možnost vidět to podstatné.
Potkáváme sami sebe.
Tohle však není pasivní záležitost. Právě teď je snadné zaměnit důvěru v život – uvolnění a odevzdání se …. za letargii, stagnaci a otupělost.
Skutečné odevzdání se je aktem velké odvahy. Dovolujeme si být živí v sobě se vším tím, co se právě vynořuje na povrch.
Nechat se prostoupit světlem působí nevinně a krásně esotericky.
Pustit však světlo vědomí do míst, která skutečně bolí a jejichž existenci jsme tak dlouho popírali….to vyžaduje velkou upřímnost k sobě.
Někdy jsme již malý kousek od řešení, od nové cesty, od uzdravení na úrovni těla, srdce, mysli i duše a náhle se zastavíme a přešlapujeme na místě. Váháme. Racionalizujeme. Uzavřeme se do svých vnitřních bludišť. Schováme se za plexisklo. A máme pocit, že nic se vlastně nezměnilo a nezmění. Celé si to shodíme, roky vlastní práce, objevování a sebepoznání, snah a vnitřního vývoje.
Ano, i to je třeba propustit, ale propuštění, není odmítnutí.
Tohle je ta poslední, nebo jedna z posledních strategií, které máme a my se jí držíme jako klíště. Ano, to se právě děje ve velkém. 😉
Před úsvitem největší tma. A my nevěříme, že nějaký úsvit přijít může. Vlastně se děsíme úsvitu, protože co by přinesl jiného, než neznámo?
Možná nezůstane vůbec nic z toho, co jsme tak dlouho, důvěrně znali.
Pokud ta cena je taková, tak to nechceme..
Někdy si potřebujeme přiznat, že sami to nezvládneme a potřebujeme podporu. Podporu zevnitř i zvenčí. Podpora přichází v mnoha formách. Když se rozhodneme, když se podpoře otevřeme, tak ji dostaneme. Je to klišé.. a je to tak.
Pracuji teď s méně lidmi, než v loňském roce. Většina těch, kteří přichází na semináře, se však vnitřně rozhodli a podle toho to vypadá.
Vše se mění pod rukama.
Tohle je čas zázraků.