„Nedělat nic“ ve vztazích

Ve vztazích to většinou není o tom učit se něco nového, aby se naše vztahy proměnily. Je to spíš o nedělání toho, co obvykle impulzivně děláme. Největší příležitostí k prospěšným změnám ve vztazích je, když dokážeme s něčím přestat. 

Přestat odsuzovat sebe sama. Přestat odsuzovat partnera / partnerku, rodiče, další blízké,.. 

Něco ve vás se okamžitě ozve: „ALE ona, on dělá to a toto… To přece nejde. To ještě nevíš…“ 

To nevadí, prostě to zkoušejte. Zkoušejte přestat. Dejte tomu šanci, protože tlačit a odsuzovat druhé, protože VY jste v právu, vysvětlovat a obhajovat – to už dobře všichni známe. A víme, jak to nefunguje.

Tedy..

Přijímat blízké tak, jak jsou. Nesnažit se je měnit. To vytvoří prostor pro skutečné změny. Pro všechny zúčastněné.  To jde jen s vědomou pozorností. A daří se to, až když dostatečně známe sami sebe. Daří se to, když jsme již unavení tím, jak fungují naše vztahy a víme, že prostě potřebujeme začít jinak. 

Nemusí to být dokonalé. Tohle není jen pro osvícené a realizované bytosti. Je to o každodenním vědomém postoji v životě, den za dnem.  Nedaří se? Nevadí, zkouším to dál, protože vztahy za to stojí. Mí blízcí za to stojí. Já si za to stojím.

Je to o rozhodnutí neútočit, či nezavírat se, když se necítím druhými oceněn a viděn, když mi někdo šlápne na kuří oko a řekne něco bolestného, když mám pocit, že ztrácím kontrolu, když mi někdo narušuje moje představy a názory,.. Jsem si postupně mnohem víc vědom/a sebe sama. 

A tak umím zachytit, když bych „šel“ do impulzivní reakce a místo toho se rozhoduji nereagovat postaru. To je způsob, jak brát sílu svému egu. Je to cesta, jak jít „za ego“. Je to cesta jak neplýtvat energií ani životem. 

Přijmu zodpovědnost za to, jak se cítím. Dám si prostor – uvolnit se a pozorovat. I když to se mnou cloumá, tak se ještě víc uvolním a neřeknu, neudělám, co bych normálně udělal/a. Rozdýchám to, uvolním to, pozoruji,.. Když potřebuji něco vyjádřit navenek, dám najevo druhým, že to jsou moje pocity, moje zodpovědnost, je to o mně, ne o nich. 

Jestli si něco vezmou osobně, tak jim důvěřuji, že si s tím poradí. Pokud jsou dospělí, nechám tuhle zodpovědnost za jejich pocity u nich. 

Když zvládnu nezareagovat navenek a místo toho se uvolním do pocitu uvnitř, do části těla, která byla stažená, tak se nacházím na neprobádané půdě. Místo reakce a toho, aby byl u druhého, jsem u sebe. Pak se mohou dít zázraky, protože jen u sebe mohu něco skutečně změnit. Pak může přijít blízkost a pochopení i v jakémkoliv vztahu.

Například nezareaguji na tátu, který má úplně jiné politické postoje a názory na svět než já. Témata, skrze která se v minulosti spouštělo hodně reakcí a já se stále chytal. Místo toho se víc uvolním a pozoruji, naslouchám – sobě i jemu. Vnímám, že jsem tady jako syn s tátou, vnímám na hlubší rovině a to je víc. Víc než názor na politiku. 

Protože když se pustíme do sebe, tak prohrajeme oba. Ale víc prohraju já, protože já jsem syn. Každý syn, který je v konfliktu s tátou ví, co to dělá v jeho duši, co to dělá s jeho srdcem…obzvlášť když ten konflikt je dlouhodobý. 

Pozoruji, dýchám…a nakonec se „to děje samo“… Přijmu v sobě, že to tak je oukej, že to máme jinak. Už to není ohrožení, mít odlišný názor, jako v minulosti bývalo. I táta cítí, že tam kde byl odpor, najednou problém není. Pak se může taky uvolnit. Začalo to od vás….a je to příležitost i pro druhou stranu. 

Pokračujete v konverzaci a najednou zazní něco, co je pro vás jako pro syna hodně uzdravující. To přišlo proto, že jste něco neudělali. Nepřišlo to proto, že jste se o něco snažili, něco po druhém chtěli,… 

A pak můžete dostávat, co by vás ani nenapadlo, že dostanete.

Schopnost uvolnit se, být tady a nedělat nic, když byste zbytečně vyplýtvali energii, šli do pošetilého boje, nebo obhajovali své ego, to vám dá sílu. To vám otevře dveře k něčemu hlubšímu ve vás. 

A otevře to nové cesty ve vašich vztazích. 

Top