Proč mu / jí nemohu odpustit?

Několik praktických uvědomění & úskalí na cestě odpuštění. 

Když si v sobě držíme, jak nám někdo ublížil, tak ve výsledku škodíme nejvíc sami sobě. Můžeme mít ke druhým z různých důvodů odpor a obviňovat je. A když tento odpor dlouhodobě živíme, stane se z něj křivda, která nás „stravuje“ zevnitř. 

Když tuto souvislost objevíme, tak jsme o to víc motivovaní konečně odpustit. Nechceme již škodit sami sobě. Nechceme se obracet k minulosti, protože nám to brání žít dnes. 

Potíž je v tom, že odpuštění nejde udělat na té úrovni, na které odpor, obvinění a křivdy vznikají. Protože na osobnostní úrovni se z dlouhodobých křivd a neodpuštění stává součást naší identity. Obzvlášť když jsme si tyto křivdy drželi řadu let. 

Odpustit by pak znamenalo vzdát se části sebe sama. Už bychom nebyli tak „důležití“, „morálně lepší“ a naše role oběti by se neměla na čem živit.

Všichni víme, kam to vede, když si své křivdy držíme. 

Stačí se podívat na některé blízké, kteří vlastně nežijí přítomností a stále se vrací k tomu, co jim kdo udělal. Až do té míry, že už nedokáží žít ve vztazích. Využijí jakoukoliv příležitost, aby si mohli postěžovat….na partnera (který tady často už ani není), na vládu, na život, na souseda,..  

Je pro ně zvykem bojovat proti obrazu & představě, kterou si v mysli o někom, či něčem vytvořili, i když realita je často jiná. A brání jim to, aby byli skutečně přítomní s těmi, kteří tady jsou. Brání jim to být tady – v životě. 

Jak tedy na odpuštění?

Když získáme osobní zkušenost, že odpuštění nelze „udělat“, tak se mohou věci konečně dát do pohybu. Dělat odpuštění ~ to znamenalo, že jsme se z jedné strany křivd „snažili pouštět“ a z druhé strany jsme se jich „drželi“, nebo jsme je nahradili jinými křivdami. Totálně schizofrenní stav, který je vlastní mysli soudobého člověka.  

Odpuštění se nedělá. 

Odpuštění se stane samo od sebe, když se (opakovaně) vydáváme do hlubší úrovně sebe sama. Jen pak totiž můžeme prožít a pochopit, že nejsme (jen) svou osobností. Když se dostaneme hlouběji ke své podstatě – a to se může stát jen skrze osobní prožitek – tak se odpuštění děje přirozeně. 

Celý proces je o rozšiřování vědomí a přinášení vědomí do každodenního života. Skrze všímavost, meditaci, pozornost v těle, ve spojení se smysly, s pozorovatelem uvnitř. To se dá rozvinout tak, že to na vás druzí prakticky ani nepoznají. Žijete svůj obyčejný život, ale vlastně jste mnohem víc součástí Života. Mnozí už máte tuhle zkušenost.. 😉 

Tak se postupně dostáváme z identifikace s myšlenkami a představami o sobě. A odchází spousta balastu a nepodstatných bojů a záležitostí.

Najednou vnímáme hlubší esenci sebe sama a vzniká v nás prostor, ve kterém se může odehrát pochopení, přijetí a odpuštění. Děje se tak pocitově, děje se tak přes tělo, s uvolněným přístupem.

Jeden háček 

Lidé často nejsou ochotní do hlubší úrovně sebe sama jít. Je to z jednoduchého důvodu. Instinktivně cítí, že tím, že se vydají hlouběji do sebe, tak vyvolají na povrch emocionální záležitosti, které v sobě dlouhé roky potlačovali. Pustit to ven, to by mohlo být bolestné. Obávají se také ztráty kontroly. 

A tak raději zůstávají na povrchu, protože to alespoň „nějak funguje“. Sice tak úplně nežijí, ale jsou na to alespoň zvyklí. 

Málokdo je ochoten probudit vnitřní síly, které tak dlouho ukrývali před sebou samými. Často až v momentech osobní krize, kdy nemáme co ztratit, nebo můžeme ztratit vše, jsme ochotní vydat se na skutečnou cestu sebepoznání. 

Pak zjistíme, že většina strachů je jen naší představou a nic není zdaleka tak hrozné. Objevíme, že se nám dostane spousta podpory z okolí, v momentě kdy jdeme vstříc životu.

Jsme na cestě lásky, vnitřní svobody & nezávislosti a naplněných, láskyplných vztahů.

Top