Jak je možné, že některé páry vypadají velmi zamilovaně, nedokáží od sebe odtrhnout ruce, je tam velká přitažlivost, všechno vypadá idylicky a harmonicky… a pak je najednou (celkem brzy) konec?

Jiné páry působí obyčejně. Umí se pohádat i před ostatními. Partneři jsou tady často různých názorů a pohledů na svět. Tyto páry vypovídají, že jejich protějšky mají svoje chybičky, které je i po letech děsně „točí“. A přesto jsou tady tyhle páry stále i po desítkách let. 

Vztahy jsou celkem komplexní záležitost, je v nich spousta faktorů, které rozhodují o tom, jestli vydrží. Velkou roli v nich hraje minulost obou zúčastněných. 

Jeden faktor je však klíčový.: Vazebný vztah

O vazebném vztahu krásně píše Gabor Maté v knihách „V říši hladových duchů“ a „Roztěkaná mysl“. Tenhle faktor je nesmírně důležitý také ve zdravé výchově dětí. Víc než jakékoliv výchovné metody a techniky. 

Ve své práci vztahového terapeuta vidím, že schopnost vazebného vztahu rozhoduje o tom, jestli spolu vydrží i páry, které si prochází velmi těžkými obdobími. 

Jak to funguje?

Nejprve malý náhled do dětství. Protože to úzce souvisí s tím, jestli se v dospělosti budou dařit vztahy. 

Jestli má z dítěte vyrůst emočně zdravý dospělý, je tady klíčový vztah s rodičem. Když jsou děti nejmenší, nesmírně důležité je tady vzájemné „naladění“ s maminkou, které představuje hlavní komunikaci a přenos emocí a pocitů. 

Když je například maminka v poporodní depresi, tohle naladění nefunguje, i kdyby to maminka sebelépe hrála, dítě to cítí. 

Když tohle naladění existuje, u dítěte se rozvíjí mozkové okruhy často násobně větší rychlostí, než u dítěte, které tento kontakt nemá. Tady se ukazuje, že pro rozvoj mozku a intelektu je neskutečně důležité bezpečné emoční prostředí. 

(Mimochodem.. Skrze bezpečné emoční prostředí můžeme měnit na úrovni mozku, srdce a těla v jakémkoliv svém věku spoustu věcí. Život je úžasný.)

Dítě může vyrůstat v prostředí, kde se pro dosažení krátkodobých cílů oslabuje vazba mezi rodičem a dítětem. Jinými slovy: „Pokud se nebudeš chovat tak, jak chci, tak tě odmítnu.“

To je něco, co je pro dítě nesmírně ohrožující. Rodiče to například praktikují tak, že dítě pošlou na hanbu, odmítají jej, dělají jej zodpovědné za své emoce a pocity. „Maminka je smutná, že se takhle chováš.“ 

Dítě je pak stažené strachem a dělá o to víc „chyb“.

Jak to vypadá, když je pro nás naopak důležitější vztah, než dosažený cíl?

Když dítě ví, že je milované takové, jaké je. 

Tuhle lásku není možné získat, ani ztratit, tím, že něco dítě udělá. Dítě může projevit i velmi nepříjemné vlastnosti, ale vazebný vztah s rodičem to neohrozí.  Rodič umí dát najevo, jaké chování je nepřijatelné a když je potřeba, nechá dítě nést následky svých činů, aby se učilo ze světa. Rodič neodmítá dítě. 

Tania Rivilis

Vztahy jsou o tom samém. 

Můžete být ve vztahu s někým , kdo má nenarušený vazebný vztah. Zná jej přirozeně z dětství. 

U tohoto člověka cítíte, že rozlišuje mezi vámi a vaším chováním. Může vám říct, že má problém s vaším chováním a vy současně cítíte, že to nijak neztenčuje jeho lásku k vám. To je velmi bezpečný prostor ve vztahu. 

Může se dít spousta náročných vztahových situací, ale víte, že pod tím vším je vztah silný. Mezi vámi je často nevyslovená dohoda.: „Ať se stane cokoliv, pracujeme s tím vnitřně. Důležitější než jakékoliv cíle a výsledky je vztah, který přetrvá.“ 

V tomhle prostoru se paradoxně daří i v jakémkoliv tvoření, protože to je živná půda pro další oblasti života. 

Na druhou stranu.

„Pokud něčím vyvoláš moji nelibost, nebudeš naplňovat moje potřeby, vyvoláš nějakou moji vnitřní bolest, bez váhání přetrhám pouta našeho vztahu.“ 

Tohle udělá někdo, kdo byl vychováván způsobem, kde byly cíle důležitější než vztah. Udělá to někdo natolik zraněný, že nemůže než vytahovat na povrch zranění druhých. 

Vlastně za to nemůže. Jinak to neumí.

 Takový vztah je v křeči. Vědomě, či podvědomě. Ti dva se stále ujišťují, že Ok, cokoliv může být problém, se kterým „padá“ celý vztah. Kdykoliv můžete „šlápnout na minu“. Stojí to spoustu energie, protože stále kontrolujete.

Dříve nebo později potřebujeme přijmout zodpovědnost za způsob, jak se vztahujeme, pokud chceme žít jiné naplněné vztahy. 

Někdy rodiče vazebný vztah celkem uměli, ale dítě si prošlo zkušeností, která jej poznamenala. Pro Gabora Maté to bylo odloučení od matky v ghettu za války v prvním roce života. 

Pro mne to bylo „opuštění“ od rodičů tím, že jsem jako dítě strávil nějaký rok a půl po nemocnicích a léčebnách. Po letech vnitřní práce v dospělosti vnímám u sebe větší změny v tom, jak se dnes vztahuji.

Dobrá zpráva

Dnes víme, že mozek je neuroplastický. Cokoliv můžeme měnit i ve zralém věku, i když to nemusí jít tak snadno, jako v dětství.  I někdo s těžkým ADHD, nebo autista může pracovat se sebou způsobem, kdy v běžném životě funguje jako „normální“ člověk. 

Moje práce na seminářích spočívá v tom, že mužům a ženám pomáhám rozvíjet vazebný vztah. Vytváříme bezpečné prostředí, ve kterém se dějí často doslova zázraky. Ať už byly podmínky v našich původních rodinách jakékoliv, ať už se stalo cokoliv, vždy můžeme dělat prospěšné niterné změny, které mění naše životy. 

Když mají žena, či muž možnost uvolnit si energetickou kapacitu, která se jinak spotřebovává ve snaze ochránit se před další bolestí, tak z této energie může budovat skutečné vnitřní základy. 

To znamená, že od základu můžeme změnit i způsob, jak se vztahujeme ke druhým. Zapotřebí je bezpečný prostor, pochopení souvislostí svého života a trpělivost. 

Setkání Blízkých Duší je prožitkový seminář, který půjde k jádru vztahů. V bezpečném prostředí, pro páry i jednotlivce, pro kohokoliv, kdo již nechce být v zajetí vztahových vzorců, které nejsou v souladu se životem. Více se dozvíte na: http://www.orsag.info/akce/setkani-dusi/

Art: Tania Rivilis