Žijeme ve světě, ve kterém je na jedné straně „pozorovatel“ a na druhé straně „pozorované“. A o tom pozorovaném si většinu času myslíme: „chci / nechci“, „mám rád / nemám rád“, „líbí / nelíbí“, „přijímám / odmítám“, nebo to analyzujeme, pojmenováváme, rozebíráme.
Většinu času, ať už si to uvědomujeme, nebo ne, vymezujeme se nějak vůči světu. Stále posíláme do světa své preference, názory, lpění a odmítání.
A díky tomu tvoříme „svůj“ život.
Teď jsem „pro“ tohle a „proti“ tomu. Po čase přijde nová zkušenost, která může (někdy radikálně) změnit můj názor a moje preference se změní. A tak si do života přitahujeme nové a nové prožitky a zkušenosti.
Často se však kvůli svým preferencím omezujeme jen na malou část možného vnímání a prožívání. Redukujeme Život.
Existuje třetí volba?
Je něco jiného, než dvě polarity? Mohu přestat hrát hru s myslí, která „chce / nechce“ a „má ráda / nemá ráda“ a má názor i na to, co nezná, často ani nemůže pochopit? ?
Mohu prostě nechat život, alespoň čas od času být a jen pozorovat, co se děje, aniž bych podlehl tomu komentáři, hodnocení a preferencím?
Tahle třetí možnost se otevírá těm, kteří zůstávají tam, kde mizí jak pozorovatel, tak pozorované. Je jedna jediná výjimka, kdy „subjekt“ a „objekt“ najednou není, protože splyne.
JÁ JSEM
V meditaci, extatickém tanci, v posvátném rituálu, v doteku dvou vědomých lidí, v prostém přebývání v přítomnosti, v tom, co právě dělám…
V okamžicích, kdy se pustíme svých představ, kdy si dovolíme „nevědět“, kdy se uvolníme natolik, že nás vtáhne Bytí.. Tehdy nastane „třetí možnost“: pozorovatel a pozorované jedno jsou.
Pozorovatel vnímá se.
Je to tak přirozené, jako to že Slunce ozařuje sebe sama.
Tak jsme v esenci „Já Jsem“.
Tohle je ten pocit „bytí u pramene“.
Poznáme to podle toho, že i když na povrchu mysl může dál generovat myšlenky, my jsme ve spojení s oceánem ticha. Je to bezbřehý prostor, který přináší prožitek naprosté svobody. Okolní svět mizí a je jen klid, mír, svoboda, láska, blaženost.
Spojit se se svou podstatou „Já jsem“, je přesto jen první krok.
Druhý krok je přinést všechny kvality bytí do každodenního prožívání, do svých činností, vztahů, své tvořivosti. To je postupný proces, kdy se uvolňují navyklé způsoby chování, které byly založené na pocitu naší oddělenosti.
Pozvolna, jak zrajeme životem, učíme se být ve skutečném spojení se sebou sama a současně i „nohama na zemi“, ve spojení se světem. Jsme se sebou sama, pod všemi koncepty a rolemi.
Učíme se přinášet toto spojení do každodenního života.
Jsme ve spojení se vším, co je.
Mizí pocit oddělenosti „já“ vs „svět“.
A s tím přichází větší a větší plnost života.
Je to o vědomém rozhodnutí.
Je to o každodenní praxi.