Smrt dává životu hloubku

Smrt. Jedno z posledních tabu v naší společnosti. O mrtvých a umírajících se moc nemluví. Je to příliš bolestné. Interupce a potraty, o kterých se, se všemi pocity a emocemi, nehovoří, vnáší velký rozkol mezi páry. Vidím to při konstelacích zas a znovu. „Nemluv o tom, vždyť se to stalo a nemá smysl to rozebírat.“

Co neuznáme, neuctíme, nepochopíme, dostatečně neotruchlíme, jsme často nuceni sami žít, ať už chceme, nebo nechceme.

A tak mnozí žijí, ale uvnitř jsou vlastně již mrtví. Odešli za jinými mrtvými, protože se nedokázali vyrovnat s jejich odchodem.

Jaká frustrace, když váš blízký sice žije, je poblíž, ale vlastně je napůl na druhé straně. Konstelace přináší pochopení na úrovni prožitku. A často velkou úlevu, když jsme prožívali něco, nedokázali identifikovat příčinu naší bezmoci..a po letech konečně přijde rozuzlení.

Podívat se smrti, alespoň v konstelaci, do očí a pochopit, že ještě nepřišel můj čas, někdy umožní, že konečně mohu začít žít naplno.

Před smrtí jsme všichni rovni

Žijeme ve společnosti, která smrt do značné míry popírá. Je to v rozporu k tomu, že ve zprávách, filmech a na internetu je výjevů smrti spousta. Přesto smrt popíráme. Jsme vůči ní znecitlivělí. Nedovolíme si procítit totálnost toho, že jednou tady nebudeme. Rozpadneme se na prach. A je jedno, jestli se to stane za dvacet nebo za padesát let. Je jedno, jestli jste bohatý, nebo chudý, významný a slavný, nebo naprosto neznámý.

V naší společnosti jsme ztratili přechodové rituály, které nás provází životem od dětství až ke smrti a teď je znovu objevujeme.

Někdy jsou nám životem dány situace, které nám pomáhají, abychom se spojili se svou smrtelností a nahrazují nám přechodové rituály.

Jedním takovým přechodovým rituálem, kdy jsem byl jako malý kluk oddělený od matky, byl můj dlouhodobý pobyt po nemocnicích a léčebnách. Tehdy jsem to bral jako velkou křivdu, dnes vidím, že mi to také dalo hodně vnitřní síly.

Život ohrožující situace

Měl jsem za život pár situací, kdy jsem byl v ohrožení života. Nějakou dobu jsem se snažil nalézt příčinu toho, „proč si to dělám“.

Poslední zkušenost tohoto typu mi dala pár uvědomění. Byli jsme na výletě s Ivou a Kubou, hodně odšlapáno, a tak jsme se domluvili, že dojdu pro auto, oni zatím počkají a já je vyzvednu. Z původně nevinné zkratky na mé cestě se změnou počasí stala slušná past.

Nakonec jsem takříkajíc visel na skále, skála se mi začala drolit pod rukama a v podstatě každý krok a posun na jakoukoliv stranu byl určitým hazardem. Mobil téměř vybitý a nešlo zůstat ani tam, kde jsem právě byl, protože začínala pořádná bouřka.

Hrábl jsem si hodně do sebe a konfrontoval jsem se se skutečným strachem ze smrti. Zavolal jsem Ivě, v jaké jsem situaci, čímž jsem ji vůbec neuklidnil, přibližně alespoň věděla, kde jsem. Hned nato se mobil vybil úplně a bylo to jen na mně.

Začal jsem se pomalu pohybovat dopředu, neviděl jsem možnost jít zpět.. Všechno bylo mokré, spousty spadaného listí, skrze které nebylo moc poznat, kam zrovna šlápnu. Jedinou skutečnou oporou byl semtam nějaký strom vrostlý do skály. Samotná skála byla břidlicovitého typu a neustále se vylamovala.

Bylo to celé hodně symbolické. Mohu jít jen dopředu, ale každý krok je hodně nejistý. Každá opora zdánlivá. Párkrát jsem se opřel o suchý strom nebo kus skály, který vypadl a to mě vedlo k veliké bdělosti a balancu.

Počasí bylo spíš horší než lepší a na jednom místě jsem prostě nevěděl jak dál. Velký risk na všechny strany. A přitom jsem byl totálně exponovaný, blesky kolem. Vyhrnuly se pocity zoufalství, strachu, nejistoty, obavy o Ivu a Kubu. Měl jsem pocit, že jít dál potřebuju, protože jinak se tady na tom jednom místě úplně zhroutím do sebe.

V jeden moment jsem začal obviňovat toho nahoře, proč mi to dělá. Pustil jsem emoce hodně ven. To mi hodně pomohlo, protože se ve mně něco uvolnilo do zklidnění. Najednou mi došlo, že tohle je možná dar. Mám možnost konfrontovat se se smrtí, abych si svého života více vážil. Abych měl pokoru k tomu, že moje tělo a čas tady, jsou dary, které mohou být kdykoliv odebrány.

Asi rok se chystám, že o této zkušenosti napíšu a teď, když o ní píšu, tak se něco ve mně uvolňuje dál. Upřímně věřím, že další podobné zkušenosti již nebudou potřeba.. 😉

Když došlo k tomu uvědomění, tak jsem začal vidět cestu dál. Rozložil jsem váhu a přeplazil se na místo, kde se dalo lépe pohybovat a pak začal pás stromů, které mi pomohly dostat se úplně nahoru.

Když jsem, trochu rozklepaný, byl nahoře a díval jsem se dolů, tak mi začalo docházet, jak tohle všechno tady nelze brát jako samozřejmé.

Vnímal jsem jasně, jak mnoho plánů a představ do budoucna v sobě nevědomě i vědomě mohu mít. A jaká to je nepokora, brát za dané, že tady budu i zítra. Došlo mi, jak snadno jsem se dostal do život ohrožující situace a s jakým štěstím jsem vyvázl.

Tento okamžik

Jediné co mám, je tenhle přítomný okamžik. Tečka. Naprosto nemůžu tušit, co pro mě má existence připraveno. Můžu si tady plánovat a připravovat, rozvíjet svoje vize. Ale jak se říká, člověk plánuje a Bůh se mezitím směje.

Vše, naprosto vše se neustále proměňuje. Kromě té kapky klidu, kterou si v sobě každý neseme a se kterou se dokážeme spojit, když se dostatečně ztišíme. Pak vidíme, že ta kapka je spojená s převelikým oceánem. Všichni v sobě ve svém jádru máme něco, co zůstává neměnné, tiché, mírumilovné a nekonečné. A bylo to stejné, když nám bylo pět let a je to stejné i teď. To je jediná útěcha, která je. Zbytek je pomíjivý v proměnách času.

Podívejte se právě teď na svoje tělo. Vzpomeňte si, jak vypadalo před dvaceti roky a jak vypadá teď. Vnímejte, jak vás čas, jako zručný tesař, opracovává. Jednou po vašem těle nezůstane ani ten prach. Vnímejte, že v tomto ohledu jsme si všichni rovni. Bez rozdílu.

Jednou tady nebudete vy, ani já. Pochopte tu totálnost a nevyhnutelnost, která v tom je. Naprosto nevíte, co bude zítra a nevíte ani, co bude za hodinu. Můžete se utěšovat, že máte něco pod kontrolou. Nemáte. Jste. Teď.

Když si s tímhle dáte svůj čas, tak kvalita vaší přítomnosti, vašeho “ Já Jsem “ může rozkvést. Nebude ji tolik limitovat vaše lpění, tužby a představy.

Já Jsem….a to je vše.


Fatal error: Can't use function return value in write context in /data/web/virtuals/53752/virtual/www/wp-content/themes/responsive/footer.php on line 112