Svobodná volba (pro lektory a účastníky seminářů)

Jsem zpátky z intenzivního týdenního semináře, který byl hodně léčivý pro mé tělo i duši. S partnerkou jsme prošli během let řadu seminářů a výcviků, které pracují s tělem, vlastní energií a sexualitou. Vybíráme si zkušené lektory, někdy je přínos větší, jindy menší. Vždy si odneseme něco do své skládačky života.

Tentokrát se pro mě děly doslova zázraky.

Když jsem si navnímával, proč to tak jede, tak jsem si uvědomil, že tu hloubku pro mě umožňuje především jeden faktor. Svobodná volba. Lektor nijak nelimitoval svobodnou volbu a vůli účastníků svého semináře. Vše bylo nabídkou jako názor jednotlivce. Nebyla vědomě nebo nevědomě vynucovaná účast na cvičeních a programu semináře.

Jsem hodně citlivý na to, když mě někdo jakkoliv omezuje nebo včleňuje do svých (někdy tak trochu mocenských) struktur. Častokrát se mi stalo, že lektor, terapeut, nebo facilitátor akce slovně vyjádřil, že tady se můžeme zcela uvolnit, dát průchod všemu, co v nás v přítomném okamžiku je. Jsme přece svobodní. Pak jsme se dali do prožitkové práce a opakovaně některý účastník nebyl tak úplně „podle představ“ a pak přišla od lektora stopka. Třeba příliš křičel při rituálu. Nebo hodně dupal při dynamické meditaci. Dovolil si odejít (do svého procesu nebo třeba na toaletu) v nesprávný moment. Nebo měl odlišný názor a pak proběhlo vysvětlování v energii učitel – nechápající žák.

Nemusí se to stát přímo mně. Stačí být svědkem. Tohle všechno jsou věci, které nedovolí mému vnitřnímu dítěti „jít ven“. Plně vyjádřit, co potřebuji. Je tady přece svoboda (akorát má své dopředu nekomunikované limity). Pak to je, jako kdyby vlastně vůbec nebyla. Každý v sobě nosíme citlivou část, která byla tolikrát zraněná, že se bojí nadále riskovat, když je jen nepatrný náznak možné nesvobody a posuzování.

Dostáváme, co potřebujeme

Samozřejmě, že tyto semináře jsou odrazem toho, jak to sami v sobě máme. To nás učí. Nejsou oddělené od našeho ostatního života. Pokud si tu svobodu nedovolím doma, v práci, tak chodím na lektory, kteří mi ji taky nedovolí. Dokud nepřijde uvědomění a nezjistím, že určitý typ lektorů již nemám zapotřebí.

Semináře osobního rozvoje jsou výborné na to, že si můžeme uvědomit spoustu souvislostí, které bychom v rutinách a zvycích svého navyklého prostředí tak snadno neviděli. Dynamiky, které jedou ve skupině účastníků, v určitém prostředí, a s lektorem, jsou pro mě stejně důležité, jako obsah semináře. Mnohdy mi dají víc, než samotný „program“, i když ten je výborný.

Jsem sám lektor a vidím, že nějaká základní struktura a mantinely jsou zásadní, aby se účastníci mohli otevřít, vnímali podporu a to, že někdo „drží prostor“. Tohle je ale o vzájemné, otevřené dohodě mezi lektorem a účastníky semináře. Všichni přirozeně pak ctí nějaký řád, pokud má ten řád smysl a všichni chápou, proč tomu tak je. Je to stejné jako ve výchově. Když dáváte dítěti mantinely a hranice, ale nevysvětlili jste, proč tam ty mantinely jsou, tak se nedivte, že je budete nastavovat opakovaně a postupně přitvrdíte, aby to fungovalo. Dítě vám tak říká, nerozumím, nechápu, proč bych tohle mělo dodržovat. Když vstoupíte do světa dítěte a umožníte mu skutečné pochopení, tak vezme danou hranici za svou a již se k tomu nemusíte vracet.

Nestát si v cestě

Když je lektor zkušený a šetří sobě i vám energii, tak jasně nastaví a vykomunikuje hranice. Dá prostor na diskuzi a má vaše ano, že s hranicemi souhlasíte. Vy jste je vzali za své. Víte, že je tady bezpečný prostor a rámec, ve kterém se můžete svobodně projevit. Můžete se maximálně uvolnit tak, jak to „tam venku“ běžně nejde. Když se zcela uvolníte, tak z vás jde ven to, co potřebuje. Léčení se děje v podstatě „samo od sebe“. Nestojíte si v cestě a nikdo nestojí v cestě vám.

Tohle všechno vyžaduje velkou zralost a dospělost lektora. Takový si také přitáhne vědomé klienty a účastníky. Vše může jít ven, na pozadí semináře nejsou skryté dynamiky, které by potenciálně traumatizovaly, bránily jít do hloubky, do léčení, do otevírání se a pochopení souvislostí.

Cítím velkou vděčnost k sobě, k bytí, k životu, že si dovolím jako účastník i kolega pracovat s lektory, kteří mají tuto úroveň zralosti. S lidmi, kteří respektují svobodnou volbu a nevytváří prostředí, kde byste odevzdali svou sílu a oni by si ji vzali. Nedochází k vzájemnému honění ega. Když se oseká ten zbytečný balast, tak může řada věcí v životě být překvapivě jednoduchých.

Svoboda a dospělost jdou spolu

Když jsem začínal před lety s osobním rozvojem, tak jsem nevěděl, že tato úroveň vztahů existuje. Nebylo to součástí mé reality. Krůček za krůčkem jsem se učil, co to je vlastně svoboda, sebeúcta, ocenění vlastních potřeb. Nevědomě jsem padal do vzorce: „já ti odevzdám svou sílu a ty máš zodpovědnost, abys mě uzdravil, dostal k osvícení, atd.“. Tohle je tak známé. Všichni jsme tyhle hry hráli v dětství a jsou v nás stále živé. Chce to hodně upřímnosti k sobě. Podívat se autenticky na to, jak to mám. A když do toho znova spadnu, s partnerem, kamarádem, lektorem,.. tak uznat tuhle svou část, dát jí pusu a pac a zase si uvědomit svou sílu a dospělost.

Jsme vším. A máme svobodou volbu, kým budeme a kam se vydáme. Není nikdo, kdo by nám mohl říct, co je pro nás opravdu správně. Možnost svobodné volby je svatá. Proto neexistuje ani žádný návod na život. Upínáme se k lidem s velkým osobním kouzlem, nebo silným napojením nahoru, velkou zkušeností a chceme se vzdát osobní volby, aby nám řekli, co máme dělat. Když jsou moudří, tak nám na to neskočí. Podpoří naši dospělost a sílu. Ví, že na určité úrovní potřebujeme všichni bezpečí a prahneme po alespoň nějakých jistotách. Ve světě, který je stále více nejistý, je to přirozené.

Jedinečná cesta

Přišli jsme si to užít po svém. Objevovat s pokorou a láskou nové cesty a způsoby života. Koexistovat v sounáležitosti s druhými a přitom nezrazovat sami sebe. Narážet na hranice, které nám život dává. Některé jsou na přijetí, jiné jsou iluzorní, dané jen naší myslí a můžeme je přejít. Každý z nás je projevením samotné existence. V jedinečné formě. Abychom mohli tvořit, co nikdo před námi nestvořil. Abychom mohli cítit, radovat se, milovat. I bát se, trpět a plakat a nacházet cestu z těžkých míst a situací.

Je to koloběh, který nemá ani konec, ani začátek. Čas je iluzorní. Budoucnost, minulost, přítomnost. Nebo je teď to jediné, co je skutečné?

Když si uvědomíte, že tohle je kosmická hra, ve které skutečně nic neriskujeme, může přijít klid.

Skutečná tvořivost. Láska. Uvolnění. 😉

Top