Tanec duše a osobnosti

„Dokud neučiníte nevědomé vědomým, bude to řídit váš život a vy to budete nazývat osudem.“ Carl Gustav Jung

Naše osobnost je produktem karmy naší duše. 

Rodíme se na svět do jedinečných podmínek, které vytváří přesně tu osobnost, kterou naše duše potřebuje ke svému niternému vývoji. Naše duše navazuje na „předivo“ našich rodů. Vtěluje se do specifických energetických podmínek, které jí pomáhají tvořit tady na Zemi. 

Mnohdy máme pocit, že jsme jedna oddělená osobnost, jeden oddělený život. A protože nechápeme širší souvislosti našich životů, tak je snadné cítít se jako oběť životních okolností. Je snadné obviňovat druhé za to všechno, co se nám stalo, co se nám děje. Vymezovat se vůči životu samému. Nacházet bezpráví tam, kde není hlubší pochopení.

Naše duše je ve spojení s celou existencí. 

Je ve spojení s hlubší moudrostí, která přesahuje cokoliv, co se můžeme naučit za jeden život. Naše duše je dokonalá ve své nedokonalosti. Má vyspělé a moudré části a má části zraněné a bolavé. Duše „nasekala (často záměrně) mnoho chyb“, díky kterým se toho také spoustu naučila a mnohé prožila. Prošla si obdobími temnoty, i obdobími světla. 

Byla obětí, i pachatelem. Tvůrcem i ničitelem. 

Egoistická osobnost

Egoistická osobnost si (ještě) není vědoma svého spojení s celkem. Trpí mnohem víc, protože necítí své spojení se Životem ~ kvůli své oddělenosti. Není si vědoma duše, ani Existence. Nevnímá ten živý proud bytí, který je tady stále, který podporuje a vyživuje. Proud vědomí, kterého jsme si vědomi, když se načas zastavíme a obrátíme se dovnitř. 

Když jsme ztotožněni s egem, je pro nás to hmotné nejvíc, vše je jen prostředkem k nějakému cíli – i vztahy – proto nedokážeme skutečně žít a stále hledáme nějaké berličky a „ceny útěchy“. 

Ego se nemůže zastavit, protože by ho začala dohánět emocionální bolest z toho, jak to vlastně celé nefunguje. A tak musí jít stále dopředu. Stále opakuje stejné chyby. 

Kde je hodně ega, tam duše čeká. 

Trpělivě. S pochopením. Se soucitem. 

Duše ví, že každé ego má v sobě sebedestrukční mechanismus. 

„Hodně ega“ v osobnosti přináší hodně utrpení. Když si přijdu oddělený, musím neustále bojovat o svou existenci a obávám se druhých. Je to „já proti nim“. Když nezískám já, získají oni a já budu mít o to méně. Proto potřebuji hromadit. Zajišťovat se. Vymezovat se. 

Musím obhájit své názory, protože pro ego jsou názory součástí „mne samého“. Proto je to tak často boj „na život a na smrt“, když jde o dva opačné názory. Proto egoistická osobnost potřebuje názorově rozdrtit druhé a mít pocit, že „moje názory jsou lepší, než názory druhých“. Jak to dnes často vidíme ve společnosti. 

Dříve nebo později se stane zázrak. 

Osobnost v první fázi života kvůli životnímu utrpení často rozvíjí ego – přidává ke své identitě spoustu věcí, které pak může považovat za „já“. Statusy, věci, schopnosti,.. Vše přidané je však umělé a vyžaduje to neustálou ochranu, obranu a péči. Nakonec je to celé neudržitelné. Začne se to bořit jako domeček z karet. To pochopitelně „bolí“. 

A tak to, co dříve pomáhalo budovat ego, teď slouží k tomu, aby to stejné ego rozebralo na kousky. Pomíjivost je cestou k vnitřnímu osvobození. 

Utrpení se nabaluje a život přináší víc a víc situací, kdy jsme nuceni se něčeho vzdát, něco „pustit“. Tím se v životě uvolňuje prostor. Čím víc je v životě prostoru, tím snáze můžeme zahlédnout, nebo spíš ucítit zdroj života samého. Dostáváme se opět do kontaktu s duší, která je si přirozeně vědoma svého spojení s celkem, pokud není příliš rozštěpena. 

Tohle spojení s existencí samotnou & spojení s duší nám dává vědomí hlubší identity. Snáze se pak pouštíme všech pracně budovaných nálepek a rolí, které jsme za život nasbírali. Role dál trvají, dál nám druzí nějak říkají, dál oceňují naše schopnosti a vlastnosti, nebo je naopak haní, ale my na tom všem už zdaleka tolik nelpíme. Vnímáme, že uzrál čas, abychom objevovali hlubší pravdu o životě. 

Náš život se dostává do rovnováhy, když si jdeme trochu z cesty. 

Je to méně o konání a více o bytí. Když si dovolíme jen být, cítíme se víc ve spojení se životem. A pak toto „spojení“ přinášíme do každodenních činností, které získávají na úplně jiné kvalitě. 

Když jste umělec a ujdete nějakou vnitřní cestu, dostanete se do kontaktu se svou duší, vaše umění začne „svítit“ a dotýká se druhých. Druzí z vaší tvorby cítí esenci a pravdu, i když to často nedokáží vysvětlit slovy. Proto je tolik vysoce ceněných umělců, kteří našli plody tvořivosti často i uprostřed velkého životního utrpení.

V tomto jedinečném procesu se děje, že osobnost se nakonec přirozeně dává do služeb duše. A tím i do služeb hlubší a širší tvořivosti. Pak je osobnost jedinečným živoucím elementem tady na Zemi. Osobnost bez duše a duše bez osobnosti mají své limity. Když se spojí, je to něco jedinečného. 

Když jsme si tohoto vědomi, máme mnohem víc přijetí pro to, co se děje v našich životech. Chápeme, že nejsme odděleni. Cítíme to. Vnímáme, že aby se některé energie vyrovnaly, může se dít i něco nepříjemného, co současně otevírá dveře něčemu novému. 

Máme důvěru v existenci, že vše se děje pro to, abychom zráli na této vzrušující cestě. Nehodnotíme tak často, protože nemůžeme vidět do souvislostí tolika životů. Jsme součástí jedinečné skládačky, podobně jako v Atlasu Mraků. Víc a víc se dokážeme uvolnit i do situací, které by pro egoistickou osobnost byly podnětem k velkému boji.

Cítíme, že můžeme být vůči životu v rezistenci, nebo se mu můžeme otevřít ve všech aspektech a přijímat jej takový, jaký je. 

To neznamená, že jsme ve svých životech pasivní. 

Naopak získáváme vnitřní zdroje a moudrost být proaktivní. Všechen život vnímáme jako jedinečný a tak jej přirozeně chráníme. Umíme bránit to, co stojí za to bránit. Ale už to není v reaktivitě a agresi vůči druhým, kdy často (většinou v dobré víře) jen přiléváme do ohně a stáváme se tím, vůči čemu sami bojujeme. 

Být proaktivní znamená nereagovat na druhé a místo toho naslouchat tichému hlasu v sobě, který vnímá cenu života a pak se rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí. 

Když se vzdáme falešné představy o svém „já“, můžeme začít objevovat, kým jsme ve skutečnosti. To samo o sobě přináší svobodu, lásku, vnitřní sílu a moudrost. 

— 

O tom je prožitkový seminář Procitnutí do Života. Přináší to nejlepší z desetileté lektorské praxe s muži a ženami. Harmonicky propojuje moudrost tisíciletých tradic. Je to cesta uvolnění a radosti ve svém těle. Cesta tvořivého spojení duše a osobnosti. 

Info a registrace: http://www.orsag.info/akce/procitnuti_zivota/ 

Photo: My Inner Landscape, Pinterest 

Top