Úskalí propouštění ve spiritualitě

Propouštět všechno možné je v módě. „Let go“ je in. Už Buddha říkával, že ve světě je spousta utrpení, protože nedokážeme propouštět. O tom je základní filozofie buddhismu. 

Pouštět se myšlenek, dramat, emocí, rolí, lpění ve vztazích, představ o sobě,.. Být s tím, co zůstává. Poznávat, kým jsem, když se pustím balastu. 

Potíž je v tom, že většina lidí ráda „propouští“ programově. Teď se rozhodnu…a už to pouštím. Mysl má ráda jasno. Ego si rádo připíše zásluhy za to, jak na sobě maká. „Čím víc úsilí, tím větší úspěch.“ 

A tak se naše propouštění stává další představou, zbožným přáním. Dříve nebo později přijde nějaká životní zkušenost, která nám ukáže, jestli jsme se něčeho pustili doopravdy. 

Můžeme se například zbavit většiny svých věcí a dál na nich lpět vnitřně. Nebo lpět na své představě, jací jsme minimalisti. Jedno lpění nahradí jiné. Mysl dále buduje nějakou image. 

Jak můžeme propustit ze života něco, co jsme nepochopili v širších souvislostech našeho života? 

Nemůžeme se divit, že se nám něco opakovaně vrací do života, když to zas a znovu odmítáme, aniž bychom se na to skutečně podívali. Život ví víc, než naše osobnost. A nenechá nás odejít od „nevyužité“ životní lekce. 

Propouštění se děje.

Většinou díky našim životním zkušenostem a s přijetím osobní zodpovědnosti za svůj život. S ochotou být s nepříjemnými záležitostmi, aniž bychom si je museli přemalovávat. 

Když dozraje čas, stojí za to udělat rituál. Rozhodnout se na něco skutečně podívat. Jen je třeba respektovat proces, který k tomu vede, a nepřeskakovat o několik kroků dál. Jen proto, že potřebuji teď nějak působit, někým být. 

Když dozraje nějaká záležitost, většinou už máme kapacitu postavit se k něčemu čelem. Dokážeme být k sobě pravdiví.

Jak poznám, že se propouštění daří? 

Jsem více uvolněný v životě. 

Mám méně myšlenek. 

Mění se mi hodnoty. 

Vztahy jsou svobodnější a intimnější.

Odpadají různé závislosti. 

Dokážu být v prázdnotě. 

Sám se sebou.

Propustit něco vnitřně, to neznamená, že to vždy odejde i navenek. Jen nás to už „nespouští“ do automatických reakcí. Do lpění, chtění, odmítání,.. Můžeme se klidně dál pohybovat ve stejném prostředí, se stejnými lidmi, ale jsme v jiné, vědomější kvalitě. Ve větším souladu se sebou, i se životem. 

Top