Život nebo smrt

Základní volba, kterou děláme každý z nás. Někdy ji uděláme vědomě, kdysi dávno, pak zapomeneme a volba se stane naší nevědomou součástí. V celém našem životě. Ovlivňuje nás každý den. Rozhodl jsem se žít, nebo umřít?

Jasně, že umíráme vlastně všichni. Každým dnem ubývají zrnka písku v hodinách našeho života. Když žijeme vědomě, ta zrnka mohou padat do té spodní části pomaleji a tak nějak s větší radostí. A my si s vědomím omezeného času našeho života užíváme o to víc každodenních obyčejných krás. Otevíráme se víc lásce. Dovolíme si být sami sebou.

Žití jen navenek

Někteří však již nežijí, bez ohledu na to, jestli je jim dvacet, čtyřicet, šedesát.. Navenek byste to nepoznali. Citlivější poznají, že jsou jakoby v povzdálí. Jejich duše tady zcela není. Možná si řeknete…co je to za blbost? Každý přece žít chce.. Není to tak. Vidím to v praxi s klienty. Skrze konstelace se odkrývají hlubší souvislosti, naše skrytá přání, i temná tajemství, která chtějí na světlo.

A chce to hodně odvahy, abychom si přiznali, že žijeme s nevysloveným přáním zemřít. Třeba proto, že odešel někdo, koho jsme milovali. A my jdeme za ním. Nebo proto, že jsme se někdy v životě, možná už v útlém věku, cítili hodně nepřijímaní a osamocení. Z křivdy: „vy mě tady nechcete (ubližujete, nechápete, nevidíte,..), tak já vám teda umřu“. Udělám kompromis, budu tady, ale vlastně nebudu.. A tím vás potrestám. Nejvíc ale trestám sebe.

Chodíme do práce, milujeme se s partnery a přitom jsme částečně na druhé straně. Nevnímáme tolik živost svého těla. Procházíme možná intenzivním osobním rozvojem, protože víme, že něco neladí. Všechny semináře však mají omezený dosah a účinnost, pokud jsme se vlastně již rozhodli zemřít. Pracujte pak se svou hojností, intimitou ve vztazích nebo vizí. Na určité úrovni vás to vlastně nezajímá. Protože jste se kdysi dávno rozhodli zemřít. Někde v sobě jste za tlustým plexisklem. A podvědomě, velmi dovedně, se vyhýbáme tomu, abychom se podívali právě na tuto základní otázku. Mám touhu žít, nebo zemřít?

Zachraňování druhých

Mám úžasnou ženu, která mě tímto tématem provedla před pár lety, když byla rozhodnutá umřít. Procházela každodenním peklem, hodně jsem ji, vzhledem k okolnostem, chápal a současně jsem v sobě nevědomě měl velkou křivdu, že by mě a našeho syna opustila. Trvalo to řadu měsíců. Nakonec přišla pomoc zvenku i zevnitř. Nakonec jsem si i já uvědomil, že nejvíc svojí partnerce pomohu, když jí dám svobodnou volbu a nebudu se ji snažit zachraňovat. Doteď to stejně nemám úplně čisté a trochu se bojím, že by se to znovu vrátilo. Trvalo mi dlouho, než jsem si tu křivdu vůbec přiznal..

Současně to však byl dar, ze kterého naše rodina čerpá dodnes. Hodně věcí jsme si jako partneři uvědomili. Začali jsme si víc vážit každodennosti a svojí energie. Času tady na Zemi. Tou zkušeností mezi námi vzniklo silné propojení a větší nadhled.

I já jsem totiž kdysi vyslovil přání raději zemřít a vždy jsem si k sobě přitahoval ženy, partnerky i klientky, které to měly podobně. Teď chápu, že to tak mělo být. Dalo mi to sadu zkušeností, které jsem v tomto životě potřeboval, které jsou teď mou nedílnou součástí. Je to příležitost vážit si o to víc života. Intimnější dotek se smrtí vám tohle dá.

Inspirace skrze filmy

Poslední dny se mi téma života a smrti vrací. Přichází to ke mně jako šňůra perel – synchronicit. Často ty synchronicty a nápovědy chodí skrze filmy a blízké lidi.. Podruhé jsem teď viděl Druhou šanci (Collateral Beauty 2016) a Pasažéry (Passengers 2016). Oba filmy ukazují, že bez ohledu na okolnosti se můžeme rozhodnout, jestli budeme žít tady, nebo se budeme snažit být někde jinde. Tam však není život.. Snažit se být jinde, než jsme, prohlubuje utrpení v našich životech.

A je to otázka uvědomění, otázka osobní volby.

Pokud je naší volbou zemřít, tak si často život sami děláme nevědomky těžším. Více nehod, více úsilí a okolností, které nám potvrzují, že by opravdu bylo lepší být někde jinde. Život nám semtam předhodí událost, kdy se můžeme konfrontovat se svou smrtelností. Jsme v ohrožení života a život se nás ptá…opravdu to chceš? Naše volba se nám často zrcadlí v očích našeho partnera, naší partnerky. A my raději zachraňujeme druhé, než bychom zachránili sami sebe.

Rozhodnout se pro život

Kdykoliv v životě se můžeme opět rozhodnout pro život.  Když se však rozhodneme, začnou k nám přicházet potřebné zdroje, uvědomění, zkušenosti. Třeba přijde hluboká terapie, která jde k jádru. Spletli jsme uzel, zapomněli jsme na něj a teď se kousek po kousku začíná uvolňovat a rozplétat.

Někdy je třeba, opakovaně se k této základní volbě vrátit. Někdy ta rozhodnutí potřebujeme opakovaně potvrdit. Mnohdy trvalo roky, než se v nás „ano“ smrti usadilo. Stejně tak může trvat roky, než dáme znovu „ano“ životu. A někdy je ten proces mnohem rychlejší, protože jsme prostě připravení a čas dozrál.

S tím rozhodnutím přichází nová živost, spontánnost, radost. Možná i nová křehkost a zranitelnost. Vidíme lidi, stromy, našeho psa, nebo kočku a vše je jiné a přesto stejné. Díváme se na svou ruku a je to, jako když ji vidíme poprvé. Objevujeme větší lásku k vlastnímu tělu. Vážíme si víc své energie. Je jednodušší říct druhým ne, postavit se za své hranice přirozeně a nenásilně. Do života nám začnou přicházet lidé, kteří se rozhodli pro život a jsou nám velkou inspirací.

Čas smrti přijde pro každého z nás. Ona se nenechá obrat o své místo. Uvědomte si, že bez ní by nebylo života a žijte tak, jak umíte.

Top