Jsme součástí světa, který má zdánlivě své limity, pravidla a zákonitosti. Je přirozené, že tvoříme a plánujeme. Často lpíme na lidech, na věcech a svých představách. Pro něco se rozhodneme, k něčemu směřujeme a když toho dosáhneme, tak máme často dobrý pocit. Prostě žijeme, jak umíme. Hledáme svůj kousek štěstí a jistot v životě.
Co když to přestává fungovat?
Co když nám život neustále boří naše plány? Něco vybudujeme, vložíme hodně energie a pozornosti a pak se to změní na prach. Nebo co když již nenacházíme uspokojení v dosahování, získávání, naplňování svých potřeb, tak jako tomu bylo v minulosti? Co když se průběžně mění i naše vize a poslání?
Mám se přestat snažit? Nebo se zabývám nesprávnými věcmi? Hodně na něčem lpím a pak to just nevychází? Buddha údajně řekl, že „zdrojem všeho utrpení je lpění“. Zkuste na něčem nelpět, když do toho vložíte kvanta svého času a energie, vizualizujete si cílový stav, mnohé obětujete, atd. Tuším, že umět nelpět je podobně vysoká laťka jako umřít v pokoji a míru. Rovnou můžete být osvícení. 🙂 To ostatně spolu úzce souvisí.
Někdy to může vypadat až nefér. Tolik na sobě makám a soused je řepák, na semináře nikam nejezdí, nesedí v lotosu a vypadá docela spokojeně. 🙂
Věřím, že vše v životě se děje z nějakého důvodu. Život nás neustále láskyplně vede ke štěstí, klidu a míru, které nejsou závislé na vnějších okolnostech. A tak se laťka neustále zvyšuje.
Pojďme se podívat na pár situací, které mohou být vodítky pro každodenní život v klidu a tiché blaženosti.
Splněný cíl
Když si splním větší nebo menší cíl, tak přichází často dobrý pocit, radost, štěstí,.. Jako úplně malý to mohu zažívat, když poprvé přejdu sám bez podpory maminky nebo tatínka pokoj. Když vytvořím první bezchybnou bábovičku z písku…radost je veliká a delší, než bylo samotné směřování k cíli. S tím, jak jdu životem, může se z plnění cílů stát závislost. Současně musím zvyšovat dávky, klást si větší a větší cíle, abych dosáhl podobného pocitu, jako na začátku. Současně je tady celá ta dlouhá doba, která vede ke splnění cíle a kdy se upínám k cíli a nedovolím si tak prožívat radost „tady a teď“, jen tak, bez příčiny.
Když cíle dosáhnu, dostaví se nějaký pocit…ten tady ale není proto, že jsem dosáhl nějakého cíle. Dobrý pocit nepramení přímo z dosaženého cíle. Pramení z vnitřního uvolnění, které se dostaví, protože ten vrchol, který má mysl viděla tak dlouho, už tady najednou není a chvíli není na čem lpět. 🙂 Odškrtnuto, hotovo. A teď je určité vakuum. Na chvíli klid, protože tady ještě není to další. A samotná esence našeho bytí není překrytá soustředěním se na něco vnějšího ve světě..
Dosahování cílů je tedy neustálý koloběh. Stažení (dosahování) – Uvolnění (dosáhnuto). Přirozeně po dlouhém stažení snáze přichází uvolnění.
Háček je v tom, že čím delší část života jsem ve stažení, tím těžší je na delší dobu se uvolnit a já musím vymýšlet větší a větší brikule, abych se uvolnil, což je ale samo o sobě stažení a dělání něčeho. 🙂 A je jedno, jestli tím cílem je mít nové Ferrari, být dokonalý jogín, nebo dosáhnout osvícení.
Žijeme tady na zemi, pracujeme s iluzí času a každý máme jiný recept na osobní štěstí. Je v pořádku mít cíle, je ok dosahovat. Přišli jsme si sem zkoušet kdeco. Duše ví. Důležité je to vědomí, že jsme už teď vším, co hledáme. Jsme potenciálem pro cokoliv. Ten potenciál je nezničitelný a nadčasový. To není víra nebo teorie. Tohle je něco, k čemu se každý může dostat prožitkem a pak není už tolik co řešit.
Pak se můžeme snáz uvolnit, i když na něčem pracujeme. Víme, že ať přijde jakýkoliv výsledek, tak to je celé jen hra existence. Tichý klid tam hluboko uvnitř nás je neustále, jen si to-sebe uvědomit. Semtam se v celém tom dění zastavit. Podívat se na to, jak velkou část svého života směňuji za něco, co jednou přijde. A jestli by někdy nebylo lepší, prostě víc jen být. A nechat uvolnění, ať samo přijde.
Krása života okolo nás a v nás
Co je definicí krásy? Proč je to tak subjektivní? Skutečně je krása v objektech tohoto světa? V lidech, předmětech, přírodě kolem nás? Nebo to celé závisí na pozorovateli?
Možná jste zažili takový stav, kdy jste kolem sebe najednou viděli jen krásu. Bylo to až absurdní, protože jste ji viděli i v něčem, co je považováno za ošklivou věc. Možná kolem vás byli další lidé a rozhodně se netvářili, že vidí, co vidíte vy. Měli vás tak trochu za blázna. Vaše celá zkušenost se však nedala okecat. Prostě krása všude.
Nebo jste na nějakém větším semináři, první večer a je tam s vámi 30-50 lidí. A na začátku jsou prostě téměř všichni…nehezký až divný. Co tady dělám? Seminář pracuje s meditací, práce s tělem..a tak. Během několika dní jsou najednou všichni nádherní, vidíte krásu, kde jste ji předtím faaakt neviděli. 🙂 Nenakecáváte si to a docela si to užíváte. Sami sobě se vlastně víc líbíte. 🙂 Možná jste se jen prostě všichni natolik uvolnili, že jste v kontaktu s tou esencí ve vás. Ona skrze vás vyzařuje ven..
Další situace..
Jste v galerii a vidíte obraz, nic s vámi ale nedělá. Jste ve spěchu, před chvílí jste se zhádali s partnerkou a ještě to ve vás doznívá. Vlastně tady nejste. Picasso se s tím tak dlouho maloval a vy nic. Rozumově se fakt snažíte. Tohle je Picasso, to by se ti možná mělo líbit. Nic. Omalovánky. A já ještě potřebuju stihnout pavilon A až D.
Uběhne nějaká doba a vy máte před sebou zase toho stejného Picassa. Dneska jej však „vidíte“. To je krása. Jako kdyby ta malba s vámi komunikovala, jako kdyby to ten pán maloval jen pro vás. Zastaví se čas a vy nic dalšího nepotřebujete. Prostě jste a užíváte si to..
Co se stalo?
Prostě tam přišel někdo jiný, než minule. Obraz je jen odrazem vašeho přirozeného stavu, ve kterém právě jste. To nejlepší umělecká díla prostě umí.
Je krása objektivně „tam venku“, nebo vyvěrá zevnitř, z pozorovatele? Ze samotného vědomí, z čiré existence, která je naší podstatou? Faktem je, že vidíme víc krásy okolo sebe, když jsme opravdu uvolnění. Nevěřte mi. Prostě experimentujte se svými prožitky a ověřte si na vlastní kůži, jak to vlastně celé je. Jediné, o co se skutečně můžeme opřít, je osobní zkušenost. Vše ostatní jsou berličky na cestě.
Čas neexistuje
Tedy existuje. Pro potřeby naší mysli. Je to umělý, do jisté míry užitečný, koncept. Mysl to celé miluje. Uvažuje o minulosti, o budoucnosti. Plánuje na časové úseky. Snaží se to mít celé hezky pod kontrolou a srovnané do škatulek.
Zeptejte se své mysli (samozřejmě se bude ptát mysl sama sebe), co si myslí o okamžicích, kdy se pro vás „zastavil čas“. Co si myslí mysl o tom, že vesmír je nekonečný. Jak je možné, že jednou je hodina prožitkově jako celý den a jindy je hodina jak pět minut..
Tohle je možná zajímavé cvičení, protože konečná mysl je na nekonečné věci krátká. Většinou ji to trochu zkratuje a my se dostaneme dříve nebo později „za mysl“. Více do svého prožívání tady a teď. Je to úleva. Když se dostanete za mysl. Tak přichází štěstí bez příčiny. Není tady nikdo, kdo by na něčem lpěl. Uvolnění a z něj vyplývající blaženost.
Bezčasí je moc fajn stav. Současně není žádná technika, která by vám jej opakovaně a efektivně dopřála. Ten přirozený stav bytí přichází sám od sebe s tím, jak se pouštíme všech technik, představ a plánů. Jak se jich pustíme? Třeba tím, že jich co nejvíc vyzkoušíme, nebo se zaměříme na jedny techniky na 10-20 let a nakonec zjistíme, že nefungují. Že v tom to není..
Přímá cesta
Osvícení duchovní učitelé lidem dávají techniky, protože vidí, že lidé je na určitém stupni vývoje ještě nutně potřebují. Bylo by příliš drastické jim říct, ani to nezkoušej, ono to nefunguje. Každý člověk by se tedy logicky zeptal…tak co mám dělat? 😉
Ramana Maharshi to taky nejdřív zkusil jednoduše. Jen přes ticho. Lidé se mohli se svým tichem přidat k jeho tichu a uvidět, že ticho je jen Jedno. Většina lidí to nedokázala. Chtěli odpovědi, chtěli delší cestu k cíli. Bylo to tak jednoduché, až to bylo složité. Tak jim dal metodu sebedotazování… „Kdo jsem?“. I tady to pro většinu lidí bylo náročné a museli o té jednoduché otázce psát složité traktáty a všemožně o tom všem filozofovat.
Buďme vděční za současnou dobu. Všechno je složitější a složitější. Proměnlivější. Více pomíjivé a méně trvalé. Není se téměř o co opřít. Nedá se to všechno udržet. Jistoty, které tady byly desetiletí, ba dokonce staletí najednou nejsou. Dokonce i obecně platné zákonitosti se mění. Celé to je dokonalý žert existence, která nejlépe ví, co každý z nás zrovna potřebujeme. A každý jsme v jiné fázi svého vývoje.
Na začátku třetího tisíciletí tady máme tedy dokonalé podmínky a příležitost.
Zbavit se složitosti a (znovu)objevit svou esenci, která nikdy neodešla. Vždycky tady je.
Vše je v pořádku. Moje práce nabízí metody a techniky. Konstelace. Rituály. Meditaci. Kruhy. A současně podporuje všechny, kteří si již uvědomili. Všechny, kteří cítí volání svého srdce a tuší, že existuje přímá cesta. Vlastně to ani není cesta. 😉
Ještě volná místa na starokeltském rituálu Beltainu a kdykoliv na konstelacích.