Co když je mi jedno, jestli se líbím všem? Co když můj vnitřní klid už nezávisí na tom, jestli někdo schválí moje rozhodnutí, můj vzhled, nebo způsob, jakým žiju?
Naše životy jsou často řízeny posedlostí vnějším schvalováním (výchova, škola, zaměstnavatelé … a dnes i sociální sítě nás v tom od mala trénují).
Je to jako kdyby tady byla nějaká neviditelná síla, která nás nutí hrát role, které po nás – a to je největší paradox – často nikdo nevyžaduje. Jsou to často naše domněnky, že něco je po nás vyžadováno.
BLÍZKÉ VZTAHY
V našich intimních vztazích se tahle touha po „schválení od partnerů a partnerek“ projevuje docela zákeřně.
Sami se upřímně podívejte, kolikrát jste změnili své názory, potlačili své potřeby a nebo úplně zradili sami sebe…
Jen proto, abyste si udrželi přízeň partnerů, rodičů, dobrých přátel?
Jaký to byl pocit? Pachuť, že? Taky to znám. Protože je to někdy silný návyk – dát plnou pozornost druhým a zapomenout na sebe.
Čím víc se snažíme zalíbit druhým, tím méně jsme sami sebou, tím méně jsme opravdoví.
A tahle ztráta autenticity je přesně to, co jde proti zdravým vztahům. Nakonec jsme stejně pro svou neautenticitu odmítnuti těmi, kvůli kterým jsme se své opravdovosti vzdali. To je na tom nejvíc absurdní.
Když neustále hledáme známky schválení od druhých – a nemůžeme za to, pokud jsme byli vychováváni rodiči, kde byla láska hodně podmíněná naším „správným chováním“ – tak přestáváme být skutečnými partnery a vlastně žebráme o pozornost a lásku.
Analyzujeme každý tón hlasu, signál partnerů, každý pohled a každou reakci na naše slova. A druzí si nás o to víc neváží, protože nevnímají, že bychom dávali „váhu a hodnotu“ sami sobě.
Představ si vztah, kde nemusíš chodit po špičkách kolem nálad druhého člověka. Kde můžeš vyjádřit nesouhlas, aniž by to znamenalo konec světa. Kde tvoje vlastní hodnota a osobní hranice nejsou předmětem nekonečného vyjednávání.
Takové vztahy mohou zrát pouze když se zbavíme potřeby být neustále schvalováni.
PŘÁTELSTVÍ A KONEC HRY NA DOKONALÉ PŘÁTELE
Pojď se podívat upřímně..
Jak často mlčíme, když kamarád přijde s nějakým názorem a my nesouhlasíme, jde to proti našim hodnotám a niternému nastavení? Nebo se účastníme aktivit, které nás nebaví. Jsme v jednostranných přátelstvích, kde přicházíme o čas a energii, postrádáme hlubší inspiraci?
Je docela osvobozující, když si uvědomíme, že není žádný univerzální návod na to, abychom byli všemi milováni a přijímáni. Prostě to není realita a ani by to nebylo přirozené. 🙂 Přicházeli bychom také o cennou zpětnou vazbu pro svůj vývoj.
A současně platí, že skuteční přátelé nás přijmou i s našimi nedokonalostmi, nesouhlasy a osobními hranicemi. Ti ostatní budou mít jiné přátele.
SOCIÁLNÍ SÍTĚ – „DIGITÁLNÍ TRÉNINK“ VE SCHVALOVÁNÍ OD DRUHÝCH
A jedem.
Sociální sítě jsou dnes pro mnoho z nás soutěží mezi egem na „jednom rameni“ a autentickým „já“ na „rameni druhém“. Přiznám se, že i pro mne je zajímavé pozorovat si to u sebe. Každý příspěvek, video, text a komentář může být o volbě – Budu dnes autentický, nebo se pokusím zalíbit maximálnímu počtu lidí?
Obzvlášť když vás sítě živí, jste na volné noze a přinášíte finance pro rodinu, tak tato volba nemusí být vždy snadná. V opravdovosti je i ten „byznys“ jaksi funkčnější.
Počet lajků, komentářů a sdílení se dnes stává skutečnou digitální měnou naší sebehodnoty. Jinak se to nedá nazvat. Sítě jsou postavené tak, že podvědomě můžeme chtít „editovat“ nejen fotky, ale i své myšlenky, názory a dokonce vzpomínky – všechno pro algoritmy schované v síti.
Přitom je jedno, co publikujeme. Vždycky někdo bude mít negativní názor (o který se s námi podělí, nebo si ho jen bude myslet – energie je prostě vyslaná energie). Můžu sdílet fotografii, někdo se bude nimrat v detailu a celé to shodí. Můžu napsat inspirativní myšlenku – někdo to označí za „šílený klišé“, protože je zrovna nešťastný potřebuje „něco někam hodit“, aby se mu ulevilo..
Nasdílím nový projekt, produkt, seminář – někdo se tomu vysměje, ze strachu, nebo z pocitu, že si dovoluji něco, co si sám nedovolí. (Nebo je ten produkt fakt špatný a právě jsem dostal cennou zpětnou vazbu.)
Nikdy netvoříme obsah pro všechny ( i když se o to třeba snažíme). Je lepší rovnou tvořit obsah pro ty, kteří skutečně rezonují s naším poselstvím a s tím, kde se právě nacházíme. Naše sdílení je pak autentičtější, méně vyčerpávající a paradoxně i mnohem víc přitahuje ty „správné“ lidi ve „správný“ moment.
CESTA VNITŘNÍ SVOBODY
Všichni asi chápeme, že tohle je proces. Mnozí jsme v tomhle procesu ušli už nějakou cestu. S momenty radosti ze sebe, i s naštvaností, že jsem se „zase potlačil“.
Je to o každodenním rozhodnutí, kdy si vybírám svou vlastní hodnotu před „schvalováním od druhých“. Není nutný být dokonalý, je fajn vidět věci tak, jak jsou a přijímat tenhle proces.
Je to tohle krásný umění zůstat věrný sám sobě, i když to znamená, že někteří lidé (možná spousta lidí) odejdou z našeho života.
Můžeme vždycky začít malými kroky.
Vyjádřit něco, o čem vím, že to bude nepopulární, protože to je v souladu se mnou.
Říkat NE, i když to vyvolává bouřlivé reakce u druhých (kteří na naše NE nebyli zvyklí, hlavně v rodině).
Odmítnout aktivitu, která mne nebaví a potlačuji se v ní „pro druhé“.
Na sociálních sítích sdílet ze sebe, místo toho, abych „měl lajky“. Mluvit do videí jak mi „zobák narost“ a nedělat video znovu, když mi trčí z vlasů „anténka“ nahoru. 🙂
Pravda je, že Ti, kteří nás mají skutečně rádi, tak nás nebudou mít rádi míň, když budeme sami sebou.
A ti, kteří tu náklonnost k nám předstírají, tam se vlastně nic moc nezmění.
Když přestaneme žít pro schvalování druhých, tak začneme konečně žít pro sebe.
A to je začátek skutečné svobody.
Taky je to často začátek vnitřního uzdravení.
—
Pokud máš chuť přidat se na netradiční vztahový seminář, tak Tě zvu na Umění Být Spolu / 18. a 19. října / Praha.
Bude to osvobozující, zábavný a prostě se moc těším. 🙂
Událost TADY
A přímý odkaz na události dám do komentáře.
Dneska to bylo dlouhý, tak děkuji za čas a pozornost. 😉
