Za pár hodin vyrážíme se skupinou mužů na pouť Žďárskými vrchy. Pro mnoho lidí tohle není, celkem pochopitelně, úplně ideální počasí na pobývání ve volné přírodě, natož na přespávání pod širákem.
Když jsme šli s Ivou v roce 2008 Camino Santiago, nebo jsem šel sám portugalskou Rybářskou stezku (v listopadu, kdy tam nikdo nebyl), či jiné poutě, horské a dálkové treky, tak jsem si uvědomil, že mám to „nevlídné“ počasí hodně rád.
Pomáhá mi víc do přítomnosti. Vrací mne do těla. K pozornosti na to podstatné. A spolu s tím ten pocit svobody, který vychází zevnitř.
Poznávám se v nových situacích. Vede mne to k sobě a objevuji své limity a možnosti. S tím i zdravou míru pokory.
A když se rozjasní, tak to často přináší o to větší vděčnost, lehkost a radost ze života. V proměnách počasí si můžeme uvědomit to „stabilní“ jádro v nás. A pocit lehkosti i v těžkých situacích.
Uvědomuji si, že tahle vnitřní lehkost není vlastně závislá na vnějších podmínkách. Vzniká z toho, že se nenecháme tolik unášet tím, co „hodně moc chceme“, nebo „co se nesmí dít“. V tom je ten mír a klid.
Když pochopíme, jak moc jsou naše životy o našem přístupu a postoji, tak to odebere hodně dramatu z našich životních situací.
Je to cesta středu.
A na té cestě je i „radost bez příčiny“.
Máme v sobě mnohem víc, než často tušíme.
