Máme za sebou intenzivní týden s muži v Lužických horách. Po letech postupného vývoje skrze pobyty v přírodě, vision questy a rituální práci s muži v lesích se vše poskládalo do silné zkušenosti ve formě Přechodového rituálu pro muže. Do Přechodu k vnitřní moudrosti, lásce a síle. K plné dospělosti a zralosti.
Bylo to skvělé, plné slušných výzev, srdečného sdílení a vzájemné podpory.
Potkávám se celé roky s řadou mužů, kteří sdílí své vnitřní nejistoty, bolesti, touhy a vize.
Mnoho z mužů sdílí, že vlastně nemají důvěru v život – a hlavně – nemají důvěru v sebe.
Tohle je něco, co získáme jen osobní zkušeností. Nepomohou nám roky v terapeutickém křesle, i když nás mohou podpořit. Nezískáme to z knih, ani z promluv moudrých mužů. Ani ze „zaručených“ návodů.
Skutečná důvěra v život je o tom, že bytostně cítím, že vše, co se děje, má smysl a je projevem hlubšího řádu.
A důvěra v sebe je o tom, že vím, že ať mne život postaví před cokoliv, dokážu se s tím potkat, dokážu tím přítomně projít. Zvládnu to.
Minulý týden jsme s kamarádem už při cestě do Lužických hor byli vystaveni výzvě….přímo před námi bouchla náklaďáku naloženému štěrkem pneumatika a ten se po velkém smyku otočil na střechu. Pomačkaná kapota, oblaky prachu, všude stříkaly proudy nafty, stoupal kouř…nejbližší auto, co jelo kolem udělalo široký oblouk, zrychlilo a zmizelo v dáli.
Byli jsme tam tím pádem první a udělali jsme, co jsme mohli, abychom řidiče dostali ven. Potřebovalo se rozbít čelní sklo – posloužil přeražený sloupek od značky. Řidič byl „ve zmrznutí“, nakonec jsme ho pomalu dostali ven, vypadal, že vyvázl zázrakem jen s pár škrábanci. Byla to silná zkušenost, která ještě pracovala v těle. Díky tělesným znalostem o práci s traumatem jsme následně, po příjezdu hasičů, záchranky a policie a po našem odjezdu – podpořili tělo. A co šlo jsme ze sebe dostali ven. Vytřásli, vykřičeli, vyjádřili. Podpořilo to naši důvěru v sebe v takových situacích.
Střih, jsme na přechodovém rituálu. Skvělá skupina deseti mužů.
Během přechodového rituálu jsme konfrontování s velkým vedrem. Držím pro ostatní prostor, současně si dávám třídenní půst, jen na vodě, taky. Každý byl v přírodě sám za sebe bez mobilu, měli jsme nastavený systém bezpečí, kdy je alespoň jeden člověk, který zná stanoviště jednotlivých účastníků prahové zkoušky a dávají se signály, že je vše v pořádku.
Po největším vedru přišla teplá noc a pak i silný vítr, který lámal stromy. Někteří chlapi sdíleli, že potom, co v dané situaci udělali co mohli, nezbývalo jim už nic jiného, než se uvolnit se svým strachem a projít jím skrz. Hodně strachů je iluzorních. A pak je tu instinktivní strach, kdy cítíme, jak jsme vlastně malí oproti síle přírody.
Stejně potřebujeme najít sílu a nenechat se tímto strachem zahltit, abychom udělali správné rozhodnutí, ve správném momentu.
Cítíl jsem ten strach taky. A byl jsem vědomím se všemi deseti muži, kteří jsou se mnou venku po horách vystaveni živlům. Posílal jsem slova podpory a modlitby, aby to dobře dopadlo. Doufal jsem, že příprava a domluvené podmínky jsou dostatečné.
Uvědomil jsem si, že tohle byl můj strach a důvod, proč jsem nedělal přechodové rituály s půstem pro muže v přírodě už dřív. Táhlo mne to už před nějakými deseti patnácti lety, ale až před 5 lety dozadu jsem se do toho plně pustil.
Můj letitý strach byl, že pošlu chlapy do přírody a bude silný vítr, co láme stromy. Nebo vznikne požár… Někomu se něco stane… „Nemáš to pod kontrolou, neochránil jsi druhé, selhal jsi….“
Během silného větru v noci jsem zůstal vzhůru, abych byl připravený k akci.
Pak jsem konečně usnul a probudilo mne „Rudo, Rudo…“. U mne stojí jeden z účastníků, celý černý od kouře, doškrábaný, zničený. A říká…
„Rudo, v lese hoří.“
Po extrémně horkém dni a silném větru vzplanul na vysušeném kopci samovolně oheň. Kdyby jeden z našich chlapů nebyl poblíž, nejspíš by se rozšířil velmi rychle dál. Dost pravděpodobně by vícero z nás bylo vystaveno riziku uhoření.
Ten chlap, konstitucí možná nejmenší z nás, ale rozhodně ne malý vnitřní silou – zadržoval celé hodiny dvě ohniska požáru, aby se nerozšířily dál po Lužických horách.
Spojení s jeho nouzovým kontaktem čistě jen v jeho dvojici selhalo (Špatně to společně od začátku jako jediná dvojice nastavili a to je moje zodpovědnost….mám z toho silné poučení do příště, jak tomuto příště předejít).
Byla to náhoda? Jeho to jednoznačně vystavilo situaci, kdy to bylo jen na něm. Použil zbytky vody, které měl a pak zasypával oheň holýma rukama, hlínou. To celé ve srázu, na kopci, během třetího dne půstu.
V silném větru, za teplé noci. Všude sucho.
Když se mu podařilo oheň ovládnout, došel pro mne, abych zavolal a dovedl na místo požáru hasiče.
Můžeme udělat všemožná opatření, ale život udělá vše, aby se k nám dostal.Když nevidíme svou sílu, nebo nevěříme v sebe, někdy dostaneme limitní zkušenost. Život námi zatřese, abychom se probudili, abychom začali věřit v sebe.
Mám radost, že všech 10 chlapů se v pořádku vrátili z prahové zkoušky. Někdy ty skutečné výzvy přijdou až po návratu, vystaví nás to silnému zrcadlu a emocím, nahlédneme na sebe, můžeme udělat dobré rozhodnutí. Začít jinak. Tady se tohle vše dělo a děje také.
Rád bych vyjádřil vděčnost, kterou právě cítím. Moc děkuji všem, kteří se podíleli na přípravě, do rituálu šli a právě teď jdou do životních změn.
Cokoliv změníme u sebe, šíří se jako vlna inspirace i ke druhým. Díky tomu, kým jsme, ne tlakem, ne slovy.
Další fáze těchto rituálů bude o podpoře našich synů. Nejprve my tátové potřebujeme jít autentickou cestu vnitřní síly, lásky a moudrosti. Jinak to bude pro naše syny jen forma. Pojďme inspirovat své syny v důvěře v život, v sebe. Tím, kým sami jsme. Sám mám šestnáctiletého syna a je to pro mne hodně osobní.
Chci také moc poděkovat za úžasné prostory Brusírny v Rousínově pod Lužickými horami. Poděkovat Honzovi Bešíkovi a jeho ženě Žanetě, kteří svým prostorem a svou srdečnou energií podpořili, co proběhlo minulý týden.