Když jste lektor a terapeut, lidé se vám celkem svěřují. Můžete si tak udělat lepší obrázek o stávající situaci a o tom, pro koho je to opravdu v této době náročné. Nejde to vyčíslit, situace každého je jiná.
Slyším od některých lidí, že se pro ně vlastně nic moc nezměnilo. Pokud jste introvert a vystačíte si, žijete sami, třeba již ani nepracujete, nebo pracujete někde, kde máte svoje každý měsíc jisté, tak vám současná situace může i celkem vyhovovat.
Největší masakry slýchám od rodičů s menšími dětmi. Rodiny s dětmi na prvním stupni 3-5 třída teď nemají již téměř „kde brát“. A to ani nemluvím o rodičích samoživitelích a jejich dětech.
Ty děti jsou naše budoucnost a tady se hezky ukazuje hodnotový systém těch, kteří nás vedou. A tím pádem hodnotový systém nás jako společnosti. Děti nemají v naší společnosti vysokou prioritu a je to vidět na našem rozhodování v pandemii.
Dobrého lídra zajímá především dlouhodobý horizont, i když plody jeho práce se třeba ukáží, až on tady dávno nebude.
Dlouhodobý horizont jsou investice do vzdělávání, starání se o přírodu jako správce, zdravý vývoj našich dětí.
Špatného lídra zajímá jen okamžitý prospěch. Mění svůj směr podle okamžité nálady. Chce si udržet moc, chce se vyhnout nepříjemnostem. Chce uspokojit jen ty skupiny, které mu něco přinesou.
Zpátky k rodinám s malými dětmi. Ano, nesporně jsem ovlivněn tím, že patříme také do téhle skupiny s malým dítětem, pracujeme oba z domu. Fungujeme jako rodiče, učitelé, nahrazujeme do velké míry i kamarády. Náš syn je ve Waldorfu.
Tzn. Kuba nemá na celé dopoledne vzdálenou výuku jako je běžné v klasických školách, dostává zadání postaru, dopředu na týden, kde to je hodně na naší rodičovské podpoře.
Na jednu stranu jsme za to rádi a na druhou stranu jsou momenty, kdy za tohle nastavení rádi opravdu nejsme.
Kuba je úžasnej. Má specifický způsob vnímání světa. Vidí věci, které spousta lidí nevidí a na druhou stranu nechápe tolik to, co je pro jiné děti naprosto samozřejmé.
To nás všechny učí trpělivosti a citlivosti.
Jsme s partnerkou zvyklí pracovat se svou energií, dělat si čas na sebe, přirozeně uvolňovat napětí a komunikovat dost upřímně o čemkoliv. Přistupujeme k jakýmkoliv problémům spíš jako k příležitostem něco nového se naučit. I když to někdy nedáme, tak budeme v pohodě.
Když máte za sebou celkem dlouhý život, který jste žili naplno a je plný zážitků, dává vám to možnost nadhledu v náročných situacích.
A co syn? Co děti celkově?
Pokud si semtam vzpomenete na své dětství, tak víte, že dětem čas utíká celkem jinak. Mnohem pomaleji. Dítě je taky mnohem citlivější a otevřenější a když nejsou v pohodě rodiče, tak taky není v pohodě.
Děti potřebují pravidelné rituály. Jako třeba chodit do školy, mít kroužky, potkávat se fyzicky, mít záliby, na které se těší se změnou ročního období. Nesnáší úplně dobře razantní změny, obzvlášť ti citliví.
Vysvětlete to však našim politikům, kteří jsou většinou odpojení do svého srdce, jinak by ve vrcholové politice nevydrželi ani měsíc.
Děti potřebují cítit, že svět je v pořádku. Mít nějakou jistotu, že to bude ok. Malé dítě ke změnám přistupuje často tak, že jsou již navždy. Nemá perspektivu mnoha odžitých let. To přináší mnohem větší stres, bezradnost.
A mnoho emocí se nemusí projevit navenek.
Dětí se potýkají s emocemi, se kterými si neví rady, neumí je komunikovat, natož zpracovat. A teď je většinu času s rodiči, kteří mají sami „naloženo“. A sami cítí nejistotu, protože nikdo neví, co bude.
Ve Švédsku a jiných zemích si sakra dobře rozmysleli, jestli zavřou první stupně a neudělali to. U nás nikdo nahoře nemyslí na dlouhodobé psychologické důsledky a omezenou možnost tvořit a udržovat sociální vazby u nejmenších.
Mnohdy jsem s klienty řešil, že se jim jako malým stalo něco, co pro ně bylo celoživotní trauma. Prostě byli malé, zranitelné a otevřené dítě. A pak tady byl ten do očí bijící kontrast. Jejich rodiče si jejich „situace“ často ani nevšimli.
Taková je propast mezi vnímáním dospělého a dítěte.
Rodiče dělají co umí, milují své děti, ale protože musí řešit spoustu záležitostí, snadno se vypnou a znecitliví. To bylo běžné už před pandemií, co dnes?
Cesta do pekel
V životě jsou situace, kdy se snažíte něčemu pomoci, chcete ochránit a prospět a díváte se jedním směrem. Díváte se na to, co je dobré pro všechny. A to je cesta do pekel. Obzvlášť pokud jde o miliony lidí.
Protože se díváte jen jedním směrem, jedním úhlem pohledu, tak můžete napáchat mnohem více škody, než užitku. Život je nekonečně různorodý a tak nelze ošéfovat skrze plány, tabulky a nařízení.
Jediná cesta je osobní zodpovědnost a směřování k vnitřní zralosti.Tahle doba nás vystavuje mnoha rozhodovacím situacím a vnitřním konfliktům. Vždy je to o tom podívat se, co je skutečně důležité pro vás a vaše nejbližší. A nést následky dobrých i špatných rozhodnutí.