Dokud skutečně nepřijímáme svou realitu, popíráme sami sebe jako Tvůrce. Pokud se nám nelíbí části toho, co vidíme kolem sebe, popíráme části sebe samých, které tuto realitu spolutvořily. Tyto části (sebe i reality) nemohou pak být propuštěny.
Skrze popírání, odpor, boj a vymezování se vůči něčemu nemůžeme, už z principu, dosáhnout svobodnější, více milující a přijímající reality. Ani klidu a míru v sobě samých.
Naopak přidáváme více toho, co se nám nelíbí a vůči čemu se vymezujeme. Současně budujeme návyky, které nám neslouží..
Jediným skutečným lékem je dostat se do spojení se svým srdcem. Se svým středem. S kvalitami, které jsou za nálepkami „dobrý“, nebo „špatný“, „světlý“, nebo „tmavý“. Za emoce, za myšlenky. Jen skrze srdce se dostáváme do spojení s tím, co skutečně JE.
Dostáváme se do spojení s prostorem v sobě, který nemá potřebu hodnotit a posuzovat. Dostáváme se do spojení s esencí ticha a klidu, která je sama o sobě nekonečným Tvůrcem, aniž by měla potřebu cokoliv měnit. Ta esence je přesto součástí všeho a současně pozorovatelem všeho.
Najednou je to celé snadnější. Přestáváme tlačit na okolní realitu, přestáváme mít potřebu měnit lidi kolem sebe.
Necháváme realitu být takovou, jaká je.
A pak nastane paradox. Náš život se začne celkově měnit, v souladu s tím, co začneme vyzařovat do svého okolí. Měníme sebe i své okolí, přirozeně a nenásilně. Dostali jsme se pod vrstvy své osobnosti až k jádru sebe samých. Navenek může být všechno stejné.
Přesto se změnilo všechno podstatné..
Kvalita našeho bytí je tou změnou, která přináší nám, našim nejbližším, i širší společnosti, nejvíc.
Objevujeme tak i nový způsob tvoření. Takový, který je více založen na „náhodách“ a synchronicitách. Do našeho života přichází více lehkosti a hravosti. Jsme vyzýváni více důvěřovat životu.
Pravděpodobně se čas od času opět chytneme, naše hlava může začít panikařit, že takto to přece nejde. Semtam máme možná chuť sjet si to staré, emoční drama oběti, nebo jiných rolí..
My už ale víme o prostoru v sobě samých, který je svobodný, volný a otevřený. Víme o prostoru, do kterého se můžeme opakovaně vracet, než se stane naší přirozeností. Přirozeností, ke které se nevracíme, kterou se vlastně postupně opět stáváme.
Je to cestička, kterou si postupně prošlapáváme sami v sobě skrze svou vlastní, životní praxi.. skrze propouštění starých návyků, objevování a přijímání sebe ve své nedokonalosti, v pravdivosti k sobě samým.. Objevujeme, jak to celé funguje nohama na Zemi, když jsme spojeni se Zdrojem celé existence.
Není žádná zázračná metoda, či meditační technika, je naše jedinečná cesta. Cesta, na které jsme sami a přesto sami nejsme. Uvnitř sebe jsme ve spojení se vším. Můžeme se nechat podpořit i „venku“. Můžeme se propojit s lidmi, kteří objevují také svou cestu srdce, každý svým vlastním způsobem.