Všichni si v sobě nosíme témata, která potřebují na světlo. Hledáme soulad mezi srdcem, tělem a svou myslí. Vracíme se do minulosti. Díváme se na strachy v budoucnosti. Díváme se na svoji (někdy) neschopnost se prostě zastavit a jen tak být tady a teď.
Chtěli bychom si „to“ už, jednou provždy, vyřešit a pak být spokojení, živí a tvořiví, milující, v souladu, v harmonii…a tak dále. Jenže život nefunguje, jak by naše hlavičky chtěly.
Něčím projdeme, nějakou katarzí, očištěním…pustíme se… A prožijeme období klidu a míru a máme pocit, že už „to“ máme. Je to konečně za námi! A pak do nás zase něco po čase cvrnkne a my se díváme na to, o čem jsme netušili, že by tu mohlo být. Mysl se může zbláznit. Třeba přijde obviňování se v duchovních souvislostech…TOHLE, že nemáš ještě vyřešený? A to seš lektor? Vypadá to, jako kdyby to bylo zase to samé, jako předtím a přesto je to o dost jiné.
Můžeme se taky dívat z jiné úrovně vědomí a pochopení.
Zapomněli jsme, jak jsme na tom byli před deseti, dvaceti lety. Tehdy nás položily věci, které dnes jsou úplné malichernosti a prostě přes nás projdou.. Když přišla náročná emoce, tělo se stáhlo…
„Uvolni se do toho?“ Co to jako je?
Dnes se to prostě děje samo a my nad tím nemusíme přemýšlet.
Pro věci, které jsme složitě analyzovali hodiny, máme dnes prožitkově praktickou odpověď za pár minut..
Rychle zapomínáme na to, kde jsme byli a kvůli naší výchově a tréninku od společnosti často vidíme jen to, co ještě není. Co chybí. Čeho se nedostává. Co je, to je pro mysl po nějakém čase vždy samozřejmé a automatické. Co není, to se musí rychle napravit. Obzvlášť, když na sobě „pracujeme“, že?
Jestli budeme žít fajn život, není asi o tom, jestli jsme zrovna ve fázi řešení, nebo klidu.
Je to o tom přijmout to tam, kde to právě je. Zkoušet se v tom uvolnit. S důvěrou, že jsou ve hře širší souvislosti, které hlavičkama zrovna teď nepobereme. S odstupem času…možná.
Život nám nehází klacky pod nohy pro nic za nic, nebo proto, že by byl krutý.
Život nás vidí a ví, že jsme se sem nepřišli nudit.
Přišli jsme se sem bavit, radovat, plakat, jen tak být, štvát se, vzdávat to, zase vstávat…i řešit. 😉