Na co se někdy prostě nemůžu koukat?
Když vidím účastníky svých seminářů odkládat ve svých životech to nejdůležitější.
Naplňující povolání.
Milující vztah.
Klid a uvolnění v životě.
Radost ze svého těla.
Vnitřní a vnější hojnost.
..
Je to přirozené. Hýčkáme si v sobě představu, co všechno `jednou` bude..
Až si více našetříme
Až půjdou děti z domu
Až dokončí náš partner ten velký projekt
Až budeme v důchodu
Až bude více energie a času
Až si zpracuju x a y
Až budou vhodné podmínky
Až ještě nastuduji tohle a tamto
Až..
Život celkově nabírá na rychlosti. Změna střídá změnu. Otevřené brány příležitostí se zavírají. Naše těla stárnou.
A toho, co je nejdůležitější – času – máme jen omezenou zásobu.
Podívejte se na své rodiče a jejich sny. Kolik jich skutečně zrealizovali? Kolik si toho ve svých životech dovolili? Následovali ten tichý hlas uvnitř? A nebo čekali `až jednou` a stalo se to zvykem?
Co říkají dnes? Jsou vám v tomto inspirací.. Nebo je na vás, abyste přinesli něco nového do vašich rodů?
Někdy potřebujeme podporu zvenčí, abychom se opět probudili do života.
Abychom uvěřili. Že můžeme to, co si před námi naši předci nedovolili.. Oni nám drží palce.