„Někdo by nám měl říct už na začátku našich životů, že jednou přijde smrt, že od začátku umíráme. Žili bychom pak své životy plně.“ Papež Pavel VI
Buddha řekl, že dokud nepochopíte smrt, nedokážete pochopit život. Dokud `nezemřete`, nemůžete se znovu narodit.
V toltéckém učení existuje velká iniciace smrti. Toltéci věří, že jen smrt nás může skutečně naučit, jak být naživu.
`Tibetská kniha o životě a smrti` od Sogjala Rinpočhe je nádherným shrnutím tibetské moudrosti a průvodcem pro naplněný život s přijetím smrtelnosti.
Všechny prastaré kultury nějak pracovaly se smrtí. I pro zbývající domorodé kmeny současnosti je smrt běžnou součástí života. Díky svým přechodovým rituálům a díky těsnému sepjetí s přírodou neznají domorodé kmeny naše civilizační choroby.
Smrt je přerod
Smrt je jen jiné slovo pro změnu a přerod. Bez smrti by nebylo života. Vše by bylo neměnné a statické. Smrtí se uvolňuje staré a otevírá se nové. A to se může dít již za života. Například když umírá jedna vaše část, aby se mohla zrodit část jiná.
Smrt je branou k novému cyklu prožitků.
Když žijeme pod nadvládou ega a životní okolnosti nás (ne)milosrdně nasměrují zpět do srdce…tak to je proces, jako kdybychom umírali. Egem jsme mnohé vybudovali. Ego se hodně nadřelo. A tak ego podvědomě hledá úlevu a odpočinek. Jen nechápe, že to všechno přijde, až nebude ono ego u kormidla. A to je pro ego velmi bolestné. Je to jako smrt.
Přebujelé ego je o kontrole a o iluzi nesmrtelnosti.
Když se příliš ztotožníme s osobností a nejsme si vědomi toho, co nás přesahuje, stáváme se egoisty, kteří „nevěří“ ve svou smrt.
Naše osobnost je nedílná součástí hry tady na Zemi. Po vnitřní proměně – po malé smrti – však je tady osobnost nová.
Osobnost, která je ve službě srdce, ve službě vědomí, které nás všechny spojuje a přesahuje.
Osobnost tak slouží pro ukotvení a vyjádření božské inspirace (zdroje, jednoty, esence) tady na Zemi. Jinými slovy, osobnost je ve službě naší nejhlubší esence a tvoří tady na Zemi krásné věci.
Moderní civilizace a smrt
Moderní civilizaci se podařilo smrt (navenek) umenšit a tabuizovat. Smrt je všude v médiích. Jsme k ní vlastně neteční. A zůstává tabu, které si většina lidí ve svých životech nepřipouští.
Většinou se smrt děje někomu jinému. A když se děje v naší blízkosti, tak jsme zoufale nepřipraveni. A nedokážeme se smrtí být vědomě.
Přicházíme tak o největší dar.
Většina lidí umírá v nedůstojných podmínkách. Počet hospiců, kde se ke smrti přistupuje vědomě a citlivě, by se rozšířil. Ale po tom (podle slov představitelů sítě hospiců) není poptávka.. Pro většinu lidí takové možnosti nejsou součástí „jejich reality“.
Iluze jistoty
Většinou žijeme tak, jako kdybychom měli jistotu, že před sebou máme spoustu let.
Nadechněte se do toho, že tu zítra nemusíte být. Nadechnete se tak současně do života..
Nevíte, co bude zítra. Máte jen přítomný okamžik. Vše je nám tady propůjčeno. Včetně našeho těla.
Žít v přítomnosti smrti se nikomu moc nechce. Někdo se tak rozhodne vědomě, protože duše dosáhla určité zralosti a `ví`, že to je cesta k naplněnému, vyváženému životu.
Někdo to dostane životními okolnostmi a objeví tak i skrze utrpení.
Utrpení není zbytečné, když vědomě přijmeme lekce, které nám nabízí.
Pak zažehne plamen vnitřní transformace a stane se nám požehnáním.
Smrt může být ještě za našich životů velká učitelka.
Strhává závoj našich iluzí. Učí pokoře.
Zbavuje nás nepotřebného uvnitř i venku. Může nás skutečně osvobodit pro život. A otevřít spiritualitě, která vychází přímo z nás.