„Jsem nastavený na klidná rána, ale moje partnerka vstává na poslední chvíli a přináší to každodenní drama, které nás oba vyčerpá.“
„Necítím se dobře, když můj partner řídí auto. Mám pocit, že si v autě ventiluje svoje frustrace, jezdí rychle a bezohledně, ale já sedím vedle a cítím bezmoc.“
„S partnerem máme odlišný pohled na výchovu našich dětí. Většinou to dospěje do bodu, kdy se pohádáme a děti se obviňují, že se hádáme kvůli nim.“
Tři úplně odlišné situace.
S každou se dá pracovat jinými přístupy. Jeden vztahový psycholog vám poradí, že se máte naučit nastavovat hranice a nebo správně komunikovat o svých potřebách a pocitech.
Regresní či konstelační terapeut s vámi nejspíš půjde do souvislostí ve vašem dětství, v ženském, či mužském rodě.
Možností je spousta. A přesto je pro většinu lidí tak obtížné měnit své vztahy.
Jedno řešení
Když jdeme na hlubší úroveň, všechny tři situace mají jedno řešení. To se nachází vždy v přítomnosti a vychází z podstaty našeho vědomí. Aby fungovalo, je potřeba přijmout plnou zodpovědnost za svůj život a za to, co si ve svých vztazích tvořím.
Jeden z mých učitelů říkával, že ve vztahu mají oba partneři stoprocentní zodpovědnost za to, co si tvoří. Až po letech jsem pochopil, jak pravdivé toto tvrzení je.
Na úrovni logiky tohle vytváří paradox. Jenže tady je logika krátká. Existence je pro naši logickou mysl neuchopitelná. Mysl není moudrá. Kromě toho naše mysl je u zdroje většiny našich životních problémů.
První krok
Je uvědomit si, že to, co se děje venku, není zdaleka tak důležité jako to, jak se k tomu uvnitř postavím. Realita není většinou problém. Problém je to, co kolem své každodenní reality vytváříme svými myšlenkami, emocemi a dramaty.
Jinými slovy, to co se děje v našich životech… To je, jaké je. Ani špatné, ani dobré. Dnes tomu můžeme dát znaménko mínus, protože se v tom trápíme.. A za dva roky si uvědomíme, co všechno nám to přineslo a dáme tomu znaménko plus. Má smysl to hodnotit?
Potřebujeme si uvědomit, že většina utrpení nevychází z toho, co nám život servíruje. Většina utrpení vychází z toho, kolik odporu, boje, úniků a bolestných příběhů kolem toho vytváříme.
To je v zásadě nemoc naší moderní lidské mysli. Kočky ani psi tohle neumí.
Nikdy nevidíme celý obrázek. Jen naše mysl si myslí, že je pán / paní tvorstva a vynáší nesmyslné soudy o něčem, co nikdy nepochopí v úplném kontextu a celistvosti.
Druhý krok
Pojďme to přenést do vztahového kontextu. Partnerka něco udělá. Mně se to nelíbí. Jsem ve vnitřním odporu. Začnu argumentovat, vysvětlovat, nebo jsem prostě v tiché rezistenci, odcházím, štvu se.. Jako již tisíckrát.
Partner cítí, co se u mně děje. A zachová se jako obvykle. Je to stále stejné. Moje reakce, vyvolá jeho reakci. Je to celé nevědomé. To partnera vede k tomu, aby udělal to samé.. jako již tisíckrát.
Kdy to konečně uvidím?
Kdy uvidím to, jak spolupracuji na stavu svých vztahů?
Až když pochopím, že tím, jak nevědomě reaguji na druhé, tak udržuji v chodu i jejich nevědomé chování, tak se vše může ve vztahu změnit.
Moje vnitřní energie v daném okamžiku… Můj boj a odpor… To je způsob, jak spolupracuji na tom, aby můj partner pokračoval ve svém chování. A celé se to děje většinou naprosto nevědomě.
Protože nevidím svůj díl spolupráce na současném stavu a soustředím se na to, co dělá blbě ta ženská / ten chlap, tak nedokážu změnit, co žiji. Jsem oběť.
Nemám nástroje, protože řešení hledám z 90 procent venku.
Tam se však řešení nenachází..
Třetí krok
Když tohle celé uvidím.. tak mohu přijmout svůj díl zodpovědnosti za to, jak si tvořím své vztahy. Pak mohu propustit i vnitřní odpor v náročných vztahových situacích. Vlastně tak z mých vztahů odejde velká část ega (ať už bojovníka, pachatele, nebo oběti), kterou jsem do vztahu přinášel.
Vnitřně přijmout chování druhého, to přinese více vědomí do celé životní situace, kterou spolu sdílíme. Také to způsobí, že najednou nespolupracuji s partnerem tak, jako tomu bylo dosud.
To otevírá příležitost pro partnerku, či partnera, aby změnil/a své chování.
Je to vlastně energetická změna, která se nevyhnutelně projeví ven.
Tanec se dá tancovat jen ve dvou. I dlouholetý a destruktivní tanec ztratí setrvačnost, když mu přestanu dávat energii.
Tohle moje přijetí není kapitulace, ani odevzdání.
Je to vědomá práce, aktivní pozornost otočená dovnitř k tomu, co je beztak nefunkční a připravuje mne jen o čas mého života.
Když udělám svůj díl vnitřní práce, tak se dějí obvykle zázraky.
Jinak se to nedá nazvat.
Partner/ka se zázračně mění nám před očima. Oni sami často neví, co se děje. Jen je pro ně najednou snazší udělat něco jinak, protože už nejsou s druhým zaklesnutí ve starých vzorcích chování. Klíč už jednoduše nepasuje do zámku.
Píšu o partnerských vztazích, ale je vám nejspíš jasné, že podobně to funguje v jakýchkoliv bližších vztazích.
Když se nejste ochotní změnit, když nepřijmete osobní zodpovědnost, když postupně nedozráváte, tak vás nezachrání ani svěcená voda. Ani ten nejlepší guru, léčitel, věhlasný terapeut, či psycholog. Nic nepřeskočíte.
Všechny metody, techniky, přístupy budou mít jen dočasnou účinnost, když se nejste ochotní obrátit dovnitř a propustit destruktivní vzorce svého chování. Život se nedá obelhat. A vztahy jsou velkou součástí našich životů.