Musím fungovat. Být tady pro druhé. Je toho tolik, co potřebuji zvládnout.
A tak se odpojím od sebe. Od svých potřeb, svého těla, svých emocí a pocitů.
Při určité míře vnitřní citlivosti je snadné jít do úplného popření.
Pak ani nevím, co vlastně cítím. Ani nevím, že se potlačuji. Jen je to celé jaksi ploché.
A tělo se začne ozývat, nejprve malými bolístkami, pak se přidají větší věci.
Pak může přijít něco, co se už nedá obejít.
Je to přede mnou jako nezlomná skála, která zaplňuje celou mou pozornost.
Přehrada se protrhne a vše jde konečně ven.
Všechno, co bylo potlačeno, neviděno, neuznáno.
Všechny ty momenty, kdy jsem postavil do popředí ostatní a sám jsem nebyl viděn.
Tenhle čas, kdy se nebesa protrhla a déšť padá celé dny téměř bez ustání…
To je požehnání pro nás.
Venku se zpomalit.
Vnitřně nechat proudit, co bylo možná dlouho zamrzlé.
Nečekat na krizi, nečekat na stopku od těla.
Být v intimním kontaktu s tím, co potřebuje být v nás samých viděno.
—
Na obou termínech Pardubických konstelací (21. a 28. září) máme ještě pár míst pro vlastní konstelaci.
V říjnu přijde retreat Procitnutí do Života.
Více v kalendáři na rudolforsag . cz
Sarah Cartwright, Flickr