Jak obvykle začíná spirituální cesta?
Je snadné, hlavně na začátku, nedívat se na to nepříjemné v sobě. Alespoň po nějakou dobu. Zaměříme se na meditaci, otevíráme svá horní energetická centra… Jsme ve spojení s celým Universem..
Je to jako kdyby se nám najednou otevřel celý svět, spíš celé nové světy. Tolik nových souvislostí a zajímavostí.
Hltáme knížky, přístupy, koncepty, nabídky, které jsou k dispozici.
Nějakou dobu to funguje a cítíme se opravdu líp. Máme potřebu to předávat všem okolo. Dáváme rady, protože to s druhými přece myslíme dobře. 🙂
Naše zaměření bývá v počátku (a někdy bohužel na pořád) jen na jednu půlku přesýpacích hodin…na tu horní, blaženější a příjemnější.
A pak jsme jako balónek ve větru. Přijde-li vnější krize, tak nevíme, co s ní. Kdokoliv nás vyvede z rovnováhy, za použití sebemenšího tlaku.
A nebo jsme neteční. Z pohledu druhých neukotvení a nepřítomní. Neděláme rozhodnutí založená na realitě naší životní situace.
Možná je tohle nutná fáze na duchovní cestě.
Pokud se sami nerozhodneme jít i do těch náročnějších témat..
Tak nás tam dříve nebo později život sám nasměruje.
Otevřou se věci, se kterými jsme se dlouho nechtěli vnitřně konfrontovat. Třeba skrze krize a vztahové záležitosti, skrze nedostatek hojnosti, skrze nemoc,..
Nakonec přirozenou vlastností života a přírody, které jsme součástí, je navracet vše do rovnováhy.
A my jsme najednou vystaveni i tomu „nehezkému“ v sobě.
Temnotě a stínům v nás.
Starým zraněním, traumatům a bolestem. Tyto věci tady, v té naší hlubině, na konci páteře, v pánvi, v břiše, vždycky byly. Zkusili jsme je „odčarovat“, obejít, nevidět. Zkusili jsme to cestou, která hlavně nebude nepříjemná. A chtěli jsme věřit těm lektorům a léčitelům, kteří říkali, že to (něco) udělají za nás.
Nebylo to nadarmo.
Dostali jsme se do kontaktu se svým vědomím, se svou esencí, se svým vnitřním „světlem“. Ty meditace, techniky a metody byly důležitým dílkem naší skládačky. Známe už svou pochodeň, svou jiskru.. A tak je jen přirozené, abychom tou pochodní posvítili i do míst, kde byla dlouho temnota. Do svých břemen, do svých ranečků, do svých okovů, na které jsme zapomněli, že je máme.
Nakonec právě ta temnota v nás touží po splynutí s jednotou.. Touží být vystavena světlu. Pochopena.
Nemusíme se s těmi náročnými emocemi, které vyplavou, již ztotožňovat.
Nemusíme s nimi ani bojovat. Tyto dvě cesty jsme již vyzkoušeli a zjistili jsme sami na vlastní kůži, možná opakovaně, že nefungovaly.
Zralejší přístup
Stačí, když uvidíme, když pochopíme, jakou sílu má světlo naší vědomé přítomnosti. Teď to všechno můžeme dát do služeb sebeléčení. Vracíme se ke své celistvosti. Tak, že si dovolíme pozorovat i svoje základy.
Třeba uděláme rozhodnutí, že už neuhneme.
Přestávají nás už bavit výlety do vzdálených světů, nezdrháme před sebou. Nějak to ztratilo své kouzlo. Obracíme se k sobě, tam, kde to má největší smysl.
Pouštíme to světlo pozornosti i tam dolů, do svých hlubin. A postupně, se soucitem, s láskou a přijetím se díváme na to, co jsme dříve dokázali vidět jen s odporem, studem, možná se zhnusením. Staré bolesti. Křivdy. Pocity selhání a osamění.
To je skutečná alchymie a metamofróza člověka. Když se i s tímhle vším dokážeme uvolnit. Děje se to ve svém čase, když člověk má již dostatek zkušeností.
Životní zkušenost se nedá nahradit tím, že budeme usilovněji meditovat, či používat nějaké techniky. Prostě je třeba procházet čelem svým životem, který nám dává moudrost a nadhled.
Dává nám kapacitu a modrost, abychom přijímali více jak uvnitř, tak venku. Je to i o důvěře, že ty karty, jak nám byly na počátku rozdány, nám nebyly takto rozdány náhodou a celé to někam vede.
Přesýpací hodiny
Přesýpací hodiny jsou poměrně stabilní záležitost, kam je položíte, tam stojí. Čas ubíhá s tím, jak prochází jednotlivá zrnka. Ten tvar je přitažlivý tím, jak je vyvážený nahoře, i dole.
I pro mě je to nikdy nekončící cesta. Objevuju sám v sobě neustále novou rovnováhu. S rovnováhou je to tak, že není jednou daná a hotovo.
To by nebyl život. A tak se někdy otevírám víc té horní části a někdy mě to přivede zase víc k té spodní části. Stále se učím, jak být otevřený jak nahoře, tak dole a tyhle póly zdravě propojit do souladu. Někdy se to daří lépe, někdy je to náročnější.
Nahoře. Dole. Jedno bez druhého znamená zbytečně se v životě ochuzovat o prožívání ve všech barvách.
A srdce je z hlediska naší životní energie..uprostřed.
—
Připravuji celistvý seminář pro muže, který bude hodně o tématu vnitřní i vnější rovnováhy. V těle a energii, ve vztazích, v práci, financích a poslání.
Rovnováha Muže: Tělo, Vztahy a Poslání
Photo: flickr, Samuel John, Falling Time, under CC2.0