Jeden citát na úvod. A jeden na závěr. „Očekáváme a požadujeme, protože cítíme, že jsme strádali a nedostalo se nám dostatečné péče. Ale tato očekávání a požadavky vedou pouze k dalšímu strádání. Když očekáváme, nemůžeme přijímat.“ Krish TrobePotkávám řadu mužů a žen, kteří mají problémy v sexu, či se přímo obávají intimity v jakékoliv formě. Na první pohled byste to do nich často vůbec neřekli.
Mnohdy působí navenek sebevědomě. Je jedno jakého jsou věku a co v životě dokázali. Je jedno, jestli jsou atraktivní a fyzicky přitažliví. Zdá se, že u mladší generace je neschopnost intimity větší problém, než u dnešních čtyřicátníků a starších. Možná znáte výraz „ghosting“, volně přeloženo: „vypařit se jako duch“… ..to je podle online slovníku: praktika, kdy ukončíte s někým náhle vztah a bez vysvětlení se (navždy) stáhnete z jakékoliv další komunikace.“ Mezi mladými to například znamená beze slova zablokovat kontakt včerejšího milence / milenky na mobilu & facebooku. Ušetřit si nepříjemné pocity a vysvětlovačky. Zablokování dává jasný signál.. Hotovo, jedeme dál. To tady bylo asi v nějaké formě vždycky, dneska je to však natolik běžná záležitost, že si to vysloužilo svůj vlastní termín.
ZralostZnámkou zralosti člověka je, když dokáže pracovat se svými pocity. Oproti tomu, když jste malé dítě, tak si se svými pocity nevíte rady. Emoce vás mnohdy zahltí a vy nemáte jinou možnost, než je dát ven. To je přirozené.
Když jste zralejší a zkušenější, tak se vám nabízí prostor mezi podnětem a reakcí. Už nemusíte slepě reagovat vztekem na to, když to do vás nějaký ^&*&~ na silnici (samozřejmě jeho chybou) málem naboří. Dokážete uvidět celou situaci z nadhledu a nepřijdete zbytečně o množství energie.
Proto ostatně lidi meditují, aby nebyli otroky svých reakcí a stali se vědomými spolu-tvůrci svých životů. Nemusíme být schopni změnit své okolnosti, ale můžeme změnit pohled na věc a nacházet tvořivá řešení.
Zpátky k rozdílům mezi dětmi a dospělými.. Pro malé dítě je také přirozené, že nedokáže odložit své potřeby a očekávání. Jejich nenaplnění je pro něj takřka nesnesitelné. Přítomný okamžik se dítěti táhne jinak, než dospělému.
Oproti tomu dospělý umí své okamžité potřeby odložit (ok, některé není radno odkádat dlouho), třeba proto, že to má smysl nebo hlubší záměr. Nenechá se třeba ovládat dopaminovým efektem krátkodobých uspokojení a zaměří se na životní smysl a dlouhodobý, prospěšný efekt.
Pokud se však dospělý člověk nevyrovnal se svými zraněními z dětství, je nadále ovládán impulzy zevnitř i zvenku. Mimo jiné trpí závislostmi, kterých se ne a ne zbavit. Ať už se jedná o jídlo, počítačové hry, kariéru 80 hodin týdně, nebo náhodné sexuální známosti, které nejdou do hloubky.
Všechno slouží tomu, aby se vyhnul staré bolesti z dětství. Má spoustu nerealistických očekávání na druhé a místo aby dělal něco se sebou, tak hořce obviňuje celý svět.
Navenek je dospělý…ale uvnitř vládne zraněné dítě se spoustou nenaplněných přání a tužeb. Zraněný člověk navazuje vztahy proto, aby jej už někdo konečně uzdravil a udělal šťastným. Hledá toho pravého, tu pravou.
Nevyhnutelně najde své zrcadlo – dalšího tuze zraněného člověka. Pak začíná souboj o to, kdo si víc vezme. Ospravedlňování. Taktizování. Dramata. Oba se snaží zaplnit v sobě zvenku tu svou emoční černou díru.
To se celé děje mnohdy nevědomě, aby byl zachován pocit „já jsem ten dobrý / ta dobrá“.
Intimita
Vynáší na světlo naše zranění způsobené opuštěním. Tím je nebezpečná. Mnoho lidí raději své intimní potřeby a očekávání zatlačí do nevědomí, než aby se postavili čelem emoční bolesti. Strádají a nechtějí si to přiznat.
Čím jsme starší, tím je to těžší.
Otevřít se s odvahou někomu dalšímu.
Proto přichází životní situace, které rozbíjí naši skořápku a pomáhají nám zpátky do života. Je jedno, jestli to jsou rozvody, nehody, nemoci, vyhazovy.
Eckhart Tolle někde pěkně řekl, že když přijde těžká životní situace, existuje jen pohyb vpřed, nebo pohyb vzad. Buďto se otevřeme, jdeme do větší citlivosti a živosti, i za cenu, že to nějaký čas bolí. Nebo více zatvrdneme ve slupce svého zraněného ega, nevědomosti a znecitlivíme.
V intimitě se nemůžete otevřít jen tomu dobrému a to nepříjemné zadržet někde dole. Je to jako s pocity. Když je zavřete, tak jste je zavřeli všechny. Příjemné i nepříjemné. Když jste s někým intimně, nemusí to být nutně sex.
Stačí kontakt do očí s někým, kdo právě JE s vámi naplno, aniž by něco skrýval. Kdo se otevírá i se svou zranitelností. Kdo s vámi nehraje hry. To provokuje i vás, abyste se otevřeli. Možná skrýváte v sobě nějakou bolest. A je to natolik nepříjemné, že utečete.
Aniž byste fyzicky utíkali pochopitelně. Prostě tam jen „nejste“. Schováte se za humor, řeč, nějaké konání.
Před lety jsem lektoroval večerní cykly, kde bylo nevinné cvičení – kontakt z očí do očí. Některé ženy a muži propadali v začátku záchvatům smíchu a nastoupila u nich ke kormidlu minimálně puberta. K
dyž měli dostatek času dostat se skrz, tak vyplavalo na povrch nějaké dávné zranění. Uvolnilo se hodně emocí a energie.
Přišla uvědomění. Uvolnění.Jejich partner ve cvičení je nemusel zachraňovat. Stačilo, že tam s nimi byl přítomný.
Pomohl jim tak, aby oni mohli být tady a teď se svou dlouho zapomenutou částí, které roky nedali pozornost.
Uzdravení se děje přirozeně, když dovolíme. Je to mnohdy proces tři kroky vpřed, dva kroky vzad. Kdo však dlouhodobě pracuje se svým nitrem, tak vám potvrdí, že ta cesta stojí za to.
Tady je slíbený citát na závěr…
„Musíš se potkat se svojí prázdnotou. Musíš ji žít, musíš ji přijmout. A ve tvém přijetí se skrývá úžasný objev. Ve chvíli, kdy svoji samotu přijmeš, kdy přijmeš svou prázdnotu, se její kvalita změní. Změní se ve svůj opak – stane se hojností, naplněním, budeš přetékat láskou a radostí.“ Osho