Před mnoha lety jsem při Nekonečném příběhu v kině zažil něco úžasného. Hrdina `outsider` žije `obyčejný` život, je trochu jiný a najednou se mu otevře ničím neomezená fantazie. S nabytou zodpovědností objevuje svůj vlastní potenciál a podívá se do hloubky své bytosti.
Hodně jsem si užil nedávno knihu a ocenil její hloubku, ale víc toho ve mně stejně spouští film. Ve své osmdesátkové nedokonalosti je jednoduše dokonalý. Prostě byl první. 🙂 Asi nejen pro mě.
Každý z nás má v sobě stále to dítě, které věří ve velké dobrodružství. Bez ohledu na to, jestli je nám osm, dvacet, čtyřicet nebo šedesát. Je na nás, jestli ho pustíme čas od času ke kormidlu. A necháme ho tvořit něco úžasného. I za cenu ztráty sebekontroly.
Hodně lidí kritizuje Burtonovu technickou stránku, mluví o jeho uvadajícím géniu nebo neoriginalitě. Řekl bych, že se naopak zaměřil na to nejpodstatnější. Ducha dobrodružství. Pro mě, to dítě ve mně, radost.