Všichni jsme v dětství zažili nějaké psychicky náročné až traumatizující situace. Součástí života na Zemi je bolest i radost. Někdy nemůžeme ovlivnit, co se v našich životech stane. Máme však na výběr, co s tím pak uděláme.
Současná (a vlastně jakákoliv) doba může být důvodem k utrpení, vzdoru a napětí. A nebo se může stát ohněm vnitřní transformace.Vždy se můžeme rozhodnout..
Se svou vnitřní bolestí bojovat venku. Vnějšími prostředky. Neustále se snažit změnit okolní svět, aby se nedotýkal našich bolavých míst…
Když se uzavřeme okolo bolesti a znemožníme, aby mohla odejít, tak v nás zůstane. Zní to tak samozřejmě. Je to proti selskému rozumu. I proti tomu, co nám říká naše srdce. A přesto to je úplně běžné. Je to naučený model z našich původních rodin a rodů.
Tolik lidí říká, že tu bolest v sobě nechce mít. A pak si ji přesto drží a uzavírají se kolem ní.
Jako kdyby to byl nějaký cenný poklad.
Proč? Protože to dělalo tolik lidí před námi.
Když budete dlouhodobě v prostředí, kde jsou všichni fyzicky nebo duševně nemocní…tak to brzy budete brát jako něco normálního a běžného.
Život se někdy zúží do tenké linky. Jen proto, že si nedovolíme vykročit někam, kde bychom neměli kontrolu. Nevykročíme za hranice a zdi, které jsme sami vytvořili. Bohužel jen za těmi hranicemi a zdmi je skutečný život.
To, co vydáváme za pohodlí, je ve skutečnosti klecí, která nepropouští nic, co bychom již neznali.
Když jsme v kleci dlouhodobě, tak zapomeneme, že existuje jiná možnost.
Možná jste už unavení tím, jak neustále musíte přizpůsobovat svůj život vnitřní emocionální bolesti. Ať už vědomě, nebo nevědomě – uhýbat před řadou životních situací. Když se načas zastavíte, tak uvidíte, že jste sami sebe uvrhli do dobrovolné izolace. V oblasti vztahů, práce, nebo celkového prožívání tak žijete na minimum.
Když to skutečně uvidíte, tak máte půlku práce za sebou. Protože většina lidí si ani neuvědomuje, že jsou napěchováni vnitřní bolestí, vůči které se tak znecitlivěli, že ztratili cit i k životu samotnému. Nemají problém za cenu toho, že ve skutečnosti nežijí.
Možná to je součást jejich cesty. A třeba už ne.
Když uvidíte, tak se můžete rozhodnout přestat před vnitřní bolestí utíkat.
Když cítíte emocionální bolest, tak je to důkaz, že žijete. Není však třeba se jí držet. Můžete ji s laskavostí propustit.
Na začátku to možná půjde ztěžka. Ozve se bolest v srdci nebo v břiše a celé vaše tělo se kolem ní stáhne. Mysl kolem toho vytvoří nějaký příběh a drama. Vaše ego se chytne toho utrpení a cítí se jedinečné…
„Podívejte, jak jsem trpěl/a, nikdo netrpěl tak jako já. Stále trpím.“
Když však vytrváte a budete se stále uvolňovat do své bolesti, kdykoliv se objeví – místo abyste něco změnili venku a tak před ní utekli – postupně jí dovolíte přicházet a odcházet. Nebudete již ovládáni a manipulováni. Nebudete již potřebovat ovládat a manipulovat sebe sama ani druhé.
Budete vnímat, že v hloubce ve vás je vědomý pozorovatel, který dokáže jakoukoliv bolest propouštět. Přestanete se ztotožňovat s tím, co nikdy nebylo vámi. Když se přestanete ztotožňovat, tak to ztratí sílu a náboj.
Čeho jste se tak báli se stane přirozenou součástí vašich životů.
Uvolnění a zdravé odevzdání jsou klíč. Necháváte proud proudit, ať už přináší cokoliv. Někdy je to blažené, někdy je to náročné. Jisté je jen to, že se to neustále mění. Vy se můžete v jádru uvolnit.
Pozorovatel zůstává.
S tím získáte ve svých životech netušenou svobodu.