Většina mužů a žen, kteří jsou ve vztahu nešťastní, či „zaseklí“ mají společné dvě věci.
1 Dávají téměř celou svou pozornost ven.
Většinou řeší, co všechno je špatně na jejich partnerech. Často mají jasno v tom, co by jejich „polovičky“ měly změnit, aby se jejich vztahy zlepšily. Poukazují na okolnosti, které přispívají k nefunkčnímu vztahu (covid, děti, tchýně, nevyhovující životní podmínky,..).
Snaží se změnit vnější záležitosti, aniž by se dívali, čím k současné situaci přispívají.
2 Jejich identita je založená na jejich minulosti, tzn. jejich životním příběhu, jejich názorech a myšlenkách, jejich rolích.
Takže v páru jim většinu času zabere obhajování si toho všeho a lpění na zažitých pozicích, nebo na představě, co by mělo být.
Tohle je ego v celé kráse. Dokud našim životům vládne ego, tak se neustále vůči něčemu vymezujeme a za něco bojujeme. Zakládáme své životy na tom, co určitě nejsme, co u nás není a jak blbě to mají druzí. Chceme to, co nemáme a nechceme to, co máme. (A málokdo to chce změnit, protože na tom funguje celá globální ekonomika.)
Někdy je to docela skryté. Hodně lidí má své ego založené na roli oběti a ať druzí udělají cokoliv, nikdy to nebude dost dobře. Tohle pak dává identitu a prohlubuje „jedinečný příběh plný osobní bolesti“.
Dokud jste s tímto ztotožnění, tak prostě nechcete změnu, nechcete nic hezkého, nechcete být šťastní, i když tvrdíte opak. Je to sice šílené, ale pro spoustu lidí to je každodenní realita.
Co s tím?
První krok je přijetí zodpovědnosti.
Protože když nepřijmete osobní zodpovědnost, tak budete odmítat jakoukoliv dlouhodobě účinnou podporu a pomoc. Změna pak není možná, dokud nezasáhne život a nerozstřelí stávající situaci jako kuželky.
Nesnažte se podporovat někoho, kdo nepřijal osobní zodpovědnost za svůj život a svůj díl ve vztahu. Protože pak se „jen“ vytváří závislostní vazba mezi vámi a podporovaným, aniž by došlo ke skutečným změnám.
Pak ani není možné, aby podporovaný šel / šla skutečně „do síly“.
Když naopak nastavíte zdravé hranice, a vydržíte „nedělat“ za druhé, co vám nenáleží, tak se otevírá cesta k tomu, aby se druzí spojili se svými vlastními zdroji a přijali konečně vlastní zodpovědnost.
To platí i pro lektory, terapeuty i kouče. Nehrajte s druhými hru. Trpělivě poskytujte prostor, ale nezvedejte břemena za druhé. Nastavujte zrcadlo tak, aby si druzí mohli uvědomit, kde potřebují udělat svou práci.
Co s tím, když je člověk totálně ztotožněn se svým egem a není ve spojení s tím, co nás všechny přesahuje? Protože když to tak je, možnosti jsou omezené…
Většina vztahové literatury se snaží měnit ego egem a tak „boříme jednu zeď“ a často pak vytváříme jinde jinou. Neřeší se hlubší příčiny, jen kosmetické záležitosti na povrchu.
Je mnoho odborníků na vztahy, kteří sami ve vztazích žít nedokáží, protože nejsou spojeni sami se sebou. Tak to alespoň učí. Lidi ale nejsou blbí, většinou rychle poznají a vycítí, jestli to, o čem mluvíte, také žijete. Hezké párové fotky na Instagramu prostě ani dnes nestačí.
Moje zkušenost je, že když o něčem na semináři mluvím a nemám to u sebe sám dostatečně zpracované, tak mne život pěkně kopne „do zadku“ a jdu „makat“. 🙂 Mám taky skvělou ženu, která se mnou má nekonečnou trpělivost.
Pokud byste rádi hluboký a láskyplný vztah, tak nezbývá, než se – zas a znovu – obracet dovnitř. Naše egoistická osobnost chce, abychom stále byli pozorností venku, protože pak může „tahat za nitky“ a dál hrát své hry. V momentě, kdy se začneme obracet dovnitř a uvidíme mechanismus svého ega, tak to je začátek jeho konce.
Ego bude navrhovat, co všechno byste měli jít (raději) dělat. Bude říkat, jaká to je blbost, obracet se do nitra. „Plýtváš časem.“ „Tobě to nebude fungovat.“ Dělá to proto, protože by velmi rádo zůstalo dál ve vedení. 😉 Naslouchejte, nereagujte a dívejte se. To změní spoustu věcí ve vašem životě. Dříve, či později.
Ego se zřejmě nikdy zcela „nevypaří“, ale může skončit jako ten / ta, co to tady řídí. Stačí, abychom své ego viděli v celé kráse a přestali jej považovat za „já“.
Je fascinující, že tak samozřejmá věc, není samozřejmá. Současní vědci zkoumají do detailu vše možné, ale málokdo si dá čas prozkoumat sám sebe do té míry, aby se vnitřně osvobodil. Jak můžeme ale rozumět světu, když nerozumíme sami sobě? Stav světa se změní, když se změní i toto.
Když se obrátíme dovnitř, čas od času, nakonec se stane, že v nás něco „pocitově“ přepne a my vidíme. Přestáváme se ztotožňovat s egem a v těle to může vyvolat uvolnění energie.
Vidíme a chápeme, že těžko můžeme být něčím, co pozorujeme. Jsme tím, kdo pozoruje. Nejsme objektem, jsme subjektem.
A to je skutečná úleva.
Protože pak odpadnou tyhle hry o moc, kontrolu a „přežití“.
V tomto je nesmírně silná skupinová podpora. Mám pocit, že za víkend se u některých lidí hne víc, než by se hnulo za půl roku pravidelného koučinku, či terapie. Ve skupině – při meditacích, při rituálech, při sdílení a vztahování se – je přirozeně snazší uvidět, jak fungují složky naší osobnosti.
Vědomá skupinová práce podporuje, aby i naše vědomí vystoupilo na povrch. A s tím i více svobody, lásky a vnitřní síly.
Takže vztahy jsou jen nástroj. Někdy nás doslova donutí jít k sobě a přijmout zodpovědnost za svůj život.
Když pochopíme tyto souvislosti, tak se začnou dařit nejen vztahy, ale celé naše životy získají hlubší kvalitu. Daří se nám nejen venku, v tom co děláme, ale především se cítíme uvnitř dobře, ať už se děje venku cokoliv.
Tedy téměř cokoliv, protože čas od času přijdou životní situace, ve kterých se ještě „chytneme“ do starých vyjetých kolejí.
A o tom život je.
Život nás stále zve k tomu, abychom poznávali, objevovali a prožívali.