Většina lidí má představu, jak by je měli mít jejich blízcí rádi. Partneři, tátové, mámy, kamarádi,…
„Měla / měl bych od blízkých cítit a dostávat to a ono.“
Je jedno, kde a kdy jsem si představu „o lásce“ utvořil. Jestli jsem si vytvořil domněnku, jak to má někdo jiný a teď to chci taky. Nebo jsem vyčetl v knížce, že rodiče se mají chovat tak a tak a zralí partneři mají dělat „právě toto“. Možná jsem „se zhlédl“ v nějakém filmu.
Tak jako tak, jen já vím, jestli je nějaká část mne, která si jde urputně za představou, jak by věci měly být. A když jsem v představě, nejsem přítomný v životě.
Pokud to tak je, nechám se ovládat svou myslí. Když jsem s blízkým člověkem, nejsem vlastně tady s ním. Protože stále srovnávám, jestli odpovídá to, co druhý dává, mojí představě.
Pokud nedostávám, co jsem si představoval, tak jsem nespokojený. A pak nejsem schopen přijímat, co je dáváno. Právě teď.
Kdybych byl opravdu tady, přítomný, to znamená bez představ a očekávání, tak bych to uviděl…
Uviděl bych, že druzí mi dávají tolik lásky, kolik mohou, podle své úrovně vědomí a otevřenosti.
Dávají nejvíc, kolik umí a dokážou se svými současnými možnostmi. A není na mně posuzovat, jestli je to dost. Protože pokud to posuzuji, tak nedokážu přijmout ani to, co právě druzí dávají. Ten paradox!
Pokud budu mít své představy a lpění, tak nic nikdy nebude pro mě dost. Protože pro mysl, když jsme s ní ztotožnění, nic není dost. Chce stále víc, chce stále něco řešit. Chce stále něco nového. Tak to má současná většinová globální společnost. Bez ohledu na realitu života na Zemi.
Kdy se to změní?
Až se vystavím bolesti v sobě, že jsem nedostal / nedostala to, co jsem chtěl. Rozhodnu se přestat řešit, vynucovat si a manipulovat druhé. Nebudu ani analyzovat své pocity a emoce, protože to je také únik z prožitku.
Prostě se otevřu tomu, čemu jsem zdrhal tím, že jsem měl stále nějaké představy. A tím pustím i tlaky na sebe a na druhé.
Dovolím si „s tím“ (nepříjemným) být. Tak jak jsem.
Naučím se postupně uvolnit své tělo, i když cítím náročnou emoci a nebudu se jí snažit zbavovat. Tím, že budu vědomě dýchat do toho, co cítím, přirozeně, s citlivostí, tak jdu po cestě vnitřních změn. Místo abych byl nucen neustále manipulovat realitu a lidi kolem sebe v ochraně před emocionální bolestí.
A tak se staré a dlouho zadržované energie ve mně budou moci konečně osvobodit.
Přidají se k mojí životní síle.
„To je celé, prostě s tím být?“
Často se mě ptají klienti..
(Hlava by chtěla víc, i když vlastně nechce nic ve skutečnosti změnit.)
Ano, to je celé. Zkoušet to stále znovu, až se zacyklené energie budou moci uvolnit. Pomáhat si dechem, vědomou pozorností v těle.
Umět být s bolestnou emocí, to je umění, které stojí za to rozvíjet. Je to cesta, jak se usmířit se světem v nás i kolem nás. V tomto usmíření můžeme zase vidět krásu Života se všemi barvami…
Cesta vnitřního osvobození vyžaduje odvahu a trpělivost.
Zas a znovu se uvolňujeme do čehokoliv, co se právě děje v našem životě. S uvolněním se postupně otevírají netušené zdroje vnitřní moudrosti a síly, se kterými můžeme zvládnout i náročné životní situace.
Se skupinovou podporou jde vše přirozeně a ušetříte si spoustu času a energie. Učíte se od sebe navzájem, ze svých příběhů, zvládnutých životních situací.