Až tohle jako společnost pochopíme..vyřeší to většinu soudobých problémů.
Potěšení můžeme rozvíjet. Například můžeme nacházet potěšení ve věcech, v nejrůznějších substancích a v zážitcích. Potíž je, že aby to fungovalo, potřebujeme stále víc a stále něco nového. A ani tak to skutečně a dlouhodobě nefunguje. Nenaplní nás to.
Není to jen problém drogově závislých a alkoholiků. Je to problém celé společnosti – nás všech. Protože celá společnost dnes rozvíjí závislosti v honbě za ziskem. Jsme závislí na svém standardu života, na zábavě, na elektronických hračkách, na svých dovolených, na vozidlech, na vztazích, na výkonech a na uznání ze strany druhých.
A platíme tu nejvyšší cenu. Přicházíme tak o radost ze života. To vám řekne každý člověk, který si zažil úspěch, bohatství, či obdiv a slávu.
Problém není něco vlastnit, něco zažívat, něco budovat. Problém je, když na tom nezdravě lpíme. Lpění způsobuje stažení, způsobuje neustálou aktivitu mysli. Držíme se toho, co nemá zdaleka takovou hodnotu, jakou tomu naše mysl přisuzuje.
Přirozená radost přichází jen tehdy, když se uvolníme.
Když se uvolníme z okovů své uměle vytvořené identity. Když slevíme ze svých nároků, představ a cílů. Proto jsou děti přirozeně radostné.
A proto – čím jsme starší, tím méně radosti v životech zažíváme.
Pokud nežijeme vědomý život. Pokud hromadíme, lpíme na minulosti, na představách o sobě. Máme strach, že přijdeme i o to, co máme. Tak zkostnatíme. Tak zkameníme zaživa.
Paradox je, že hnát se za potěšením brání přirozené radosti ze života. Přináší to strach, že něco nedopadne. Hnát se za potěšením nám brání, abychom se uvolnili.
Protože na honbě za něčím je založená celá společnost, tak jen prohlubujeme problém. Je to hypnotizující. A covid, stav planety a neudržitelnost liberální ekonomiky je jen přirozeným důsledkem.
Nepotřebujeme žádné konspirace. Potřebujeme jen přijmout osobní zodpovědnost.
Představitelé vlád a ekonomik si nevidí na špičku nosu a usilovně pracují na tom, aby se věci vrátili tam, kde byly před pandemií. Tenhle systém by celkem dobře fungoval pro zralé lidi. Ale fakt je, že prakticky každý systém by dobře fungoval pro zralé lidi.
Potíž je, že nezralí lidé každý systém dříve nebo později zneužijí. Protože chtějí stále víc. A to je nemoc. Většinově nejsme zralí.
Jsme konzumenti. Děláme to zas a znovu.
Když zažijeme přirozenou radost ze života, tak se ji snažíme zopakovat, kontrolovat, vlastnit – a tím ji proměníme na potěšení. A to je něco jiného než radost. Radost je svobodná, nelze ji kontrolovat.
Díky své potřebě kontroly, díky svým touhám, jsme „žízniví“ u studny plné průzračné a čisté vody. Neumíme se pustit a důvěřovat životu, že nám dá, co skutečně potřebujeme.
Přirozené zákonitosti to zařídí za nás. Současné události nás nutí se „pouštět“ již dnes. Stav je nadále neudržitelný.
Existence nás vede za ruku jako malé děti. Slovo „odvykačka“ jsme měli donedávna spojené jen se závislými.
Dnes je na odvykačce celá planeta.
Buď tu lekci pochopíme a obrátíme se k přirozené radosti ze života. Nebo budou přicházet další, stupňující se lekce.