Když nepotřebujete skoro nic, tak vám existence dá všechno. Existence neustále dává všechno, co právě potřebujeme. Jen my blokujeme přijímání tím, jak se snažíme a tím to celé škrtíme. Vzali jsme si do hlavy, že by to mělo přijít tudy a ono to zatím v plné parádě chodí jinudy. Máme představu, jak by „to“ mělo vypadat a odmítáme, když to vypadá jinak.
Je jedno, jestli se snažíme sbalit ženskou, mít svůj barák, krásné tělo, dosáhnout osvícení, nebo získat jiné formy zajištění..
Můžeme jít z cesty sami sobě. To není pasivní záležitost. To není letargie. Je to aktivní odevzdanost. I když neděláme nic, aktivně nasloucháme tomu, co nám existence, mnohdy už roky, našeptává. Někdy nám říká, že bychom mohli udělat tohle.. Něco, co jsme ještě nikdy neudělali. Možná pocítíme strach a vzrušení zároveň. Nejtěžší na tom jsou naše představy, co všechno by se mohlo stát.. Nacházíme spoustu věrohodných argumentů, proč „ještě ne“.
Pokud, tomu všemu navzdory, vykročíme na neznámé území, tak jsme vedeni existencí krok za krokem. Strach se, vstříc realitě, rozplyne.
A my cítíme, že tohle je život. Jak jsme mohli zapomenout..
Vnímáte ten rozdíl, když jste uvnitř své komfortní zóny a když si dovolíte z ní vystoupit?