Jsou momenty, kdy se ztratím sám sobě a cítím se opravdu malý. Nepomáhá meditace, práce, žádná vnější ani vnitřní inspirace. Není úniku a pociťuji to jako stažení, znecitlivění.
Až když tomu dovolím být tak, jak to je, tak se zase uvnitř ve mně otevře prostor, který mi připadá podobně rozsáhlý, jako noční obloha za jasné noci, daleko od civilizace..
Tohle je pro mě dobrý způsob, jak se učit tady na Zemi bezpodmínečnost. Je to jako kdybych ten stav uvolněného bytí měl v buněčné paměti. A je to něco, co mi neskutečně chybí, když to – v sobě – něčím „přehradím“.
Takhle mě učí sama existence. Pochopil jsem, že když usiluji o nějaký stav bytí, je to přesně tohle usilování, přesně tohle hledání, které mi brání uvolnit se tam, kde jsem. Otevřít se absolutnu, které je naším vnitřním darem. A být.
Byl jsem „tam venku“ a ono to na mne celou dobu čekalo tady. Nic jiného v tom není..
Děkuji za každou zkušenost, i když není vždy příjemná.