Když se dokonale chráníme, nikdy nemůžeme vyrůst. Dnes už se nepotřebujeme (ve většině částí světa) chránit před tím, že nám někdo fyzicky ublíží.
A tak ta nejstarší část našeho mozku chrání se stejnou vervou naši (uměle vytvořenou) osobnost, naše zranitelné city a představy, které o sobě máme.
Výsledkem je psychologické vězení, které jsme si sami vytvořili. Už ani nevíme, že tady to vězení je. Obzvlášť když ve stejném vězení je většina populace.
Je tady jen vzdálený pocit, že nám „něco“ důležitého v tom našem životě chybí.
Živost. Vnitřní růst. Radost z objevování.
V jádru své bytosti ochranu nepotřebujeme. Jedinou cestou ke vnitřní svobodě je celistvost. To ale znamená, že v nás není žádná část, kterou odmítáme. Kterou někam zavíráme před sebou a před ostatními.
Až když dovolíme všem svým částem být, tak jak jsou, tak odstraníme vnitřní schizofrenii. A pomine důvod chránit se.
Naše psychika, která je většinou rozdělena na mnoho nesourodých částí, potřebuje být vystavena „světlu“ našeho vědomí.
Celá a bez rozdílů. Bez preferencí. Tak jak je.
Věci se mohou přirozeně měnit, když ustane náš tlak na změnu. Může to být nepříjemné? Podívat se na to, co bylo tak dlouho neviděno a nepřijímáno?
Může to přinést emocionální bolest? Nepochybně. Proto mnoho lidí nejde do hloubky meditace, ani do praxe všímavosti.
Je snazší říct si, „to pro mě není“, nebo „to je složité“, či „příliš spirituální“.
Než si přiznat, že ve skutečnosti prostě nechci zažít (dočasný) nekomfort, který to uvnitř přinese.
Skutečně se podívat uvnitř sebe do sebe – to ohrozí naše představy o sobě, které jsme dlouho a pečlivě udržovali.
A tak si raději nadále udržujeme své vězení, protože na to jsme alespoň zvyklí.
Ten dočasný nekomfort je však jen malá cena za svobodu, vnitřní klid a mír.
Malá cena za to, že jsme konečně objevili pravdu o sobě.
A teprve když skutečně poznáme sebe, můžeme poznat okolní svět.