Je to tady už tak zařízené, že to, co nám uvnitř chybí, hledáme venku. Odmala nám naše okolí říká, že abychom něco pěkného v životě vytvořili, musíme se snažit. Pořádně se učit. A pak tvrdě makat. Není nic špatného na tom být pracovitý a dát si čas pochopit určité souvislosti.. To, co naše společnost však v současnosti předvádí, je už trochu extrém a ukazuje se určitá nefunkčnost toho všeho. Nevede to většinou k osobní radosti. Šestileté děti mají pět kroužků týdně. V první třídě by už měly umět pěkně číst a psát a když se to neděje, tak je něco špatně. Rodiče pracují pro blaho svých dětí a tak je pomalu nevidí. A když se vidí, tak jsou duchem všichni nepřítomni.
Všichni máme hluboko v sobě vzpomínku na bezpodmínečnou lásku a ten ideál, ten prožitek splynutí, hledáme ve svých životech, tam venku. Je mnohem snazší hledat ideálního silného partnera, nebo krásnou, láskyplnou partnerku, než se konfrontovat s tím, že všechny tyhle kvality dřímají v nás a čekají na své probuzení.
Protože se bojíme svého skutečného potenciálu…své tvořivosti, síly i plně projevené lásky, tak raději hrajeme hru na trnitou cestu k tomu všemu, co nám ze srdce chybí. Nejprve hledáme usilovně venku. Projdeme si cestu mnohých zklamání a deziluzí. A když zjistíme, že venku to není, tak začneme hledat usilovně vevnitř. A opět si projdeme cestu zklamání a deziluzí.
Investujeme spoustu energie, často během desítek let a pak máme tak zainvestováno, že nechceme vidět, že by to řešení mohlo být vlastně bez řešení.
Tohle všechno je pravděpodobně přesně tak, jak to má být. Je to cesta naší duše. Cesta našeho srdce.
Vše, čím jsme si dosud prošli, má svoji nedozírnou hodnotu. Když však vidíme vynaloženou energii a otevře se nám pochopení, že přes úsilí a neustálé vynakládání vůle cesta nevede, tak přichází pocity marnosti. Velkou píli a pracovitost může nahradit letargie, pasivita, lenost. Z extrému do extrému.
Abychom udělali další krok vpřed, není třeba makat víc na něčem. Potřebujeme však být ochotni vzdát se toho, co nás tak dlouho na určité úrovni naplňovalo. Vzdát se svých představ a ideálů, že život nějak funguje. (např. představy, že úsilí přináší štěstí, nebo že když se někomu obětuji, tak to ocení, a dá mi lásku a radost). Vzdát se i svých dramat, se kterými jsme žili tak dlouho, že se stala součástí naší identity.. „Podívejte se, co vše jsem od dětství vytrpěl..a trpím statečně dál.“
Spojení se Zdrojem je přímá cesta
Umět tohle vše pustit vyžaduje hodně nadhledu a uvědomění. Pokud máte pocit, že nic jiného, než tu pečlivě vybudovanou osobnost (ke které se váží nějaké lidské vazby, hmotné i nehmotné statky, ideály a dramata) nemáte, tak se jí pochopitelně pustit nechcete. Na úrovni vědomí oddělenosti se to rovná sebevraždě.
Až v momentě, kdy pochopíte, kdy ucítíte, že jste mnohem víc, než jste si mysleli, začne se vám otevírat přímá cesta. Cesta, která zahrnuje méně vůle a úsilí a více tvořivosti, lásky a síly, která pramení ze Zdroje, který nemá žádné dno, žádný limit.
Pro hodně lidí se nejdřív potřebuje dostatečně nasytit to staré. Někteří si potřebují pro sebe vytrpět svůj pohár bolesti, aby chtěli vidět, že existuje i jiná cesta. Tím celé to utrpení v nejrůznějších formách, celá ta Samsára (strastiplný koloběh životů) tady na Zemi, dostává smysl a užitek.
Ve skutečnosti jsme všichni neustále spojení se Zdrojem, s Bytím, s Existencí, Jsoucnem, Bohem,…s Láskou..vše je jedním slovem pro to samé.
Dobrovolně jsme však zapomněli, že takové spojení existuje. A tak ho nevyužíváme. Zapomněli jsme na svoji podstatu. Ta nevědomost však umožnila projít si prožitky v mnoha barvách, kterými bychom si jinak projít možná nemohli. Takto jsme mohli mnohem lépe uvěřit ve své role na Zemi a tím víc a věrněji si je tady užívat v těch vrcholech i pádech. Byli jsme lépe součástí prožitku.
Nejzajímavější část hry
Teď však přichází ta možná nejzajímavější část hry.
Rozpomínáme se..
Možná jsme byli vystaveni prožitku, který s námi skutečně zatřásl. Možná nám pomohla naše meditační praxe, nebo obnovené spojení se Zemí. Třeba jsme již trpěli dostatečně..
A najednou vidíme, cítíme a vnímáme, že za tím vším…za jménem, za tělem, za osobností, schopnostmi a dovednostmi je tichá, vědomá dimenze, která dává tu skutečnou hloubku a kvalitu všemu, čím v životech procházíme…
Možná je to tak silné uvědomění, že se nám chce plakat i smát současně. Skutečně? Skutečně je to TAK jednoduché?
Najednou nepotřebujeme víc slov, víc ujištění od kohokoliv. Sami cítíme a vnímáme, že jsme spojení s veškerou láskou, silou a tvořivostí, kterou potřebujeme.
Je tam toho všeho víc, než bychom kdy dokázali v jednom životě projevit!
Tímto prožitkem se pro nás stírá i vědomí oddělenosti. Nejen, že cítíme to spojení s tím vším. My najednou, nebo postupně, chápeme, že my sami jsme tou láskou, silou a tvořivostí.
Už není jedna oddělená Šárka, Jana, Tomáš, nebo Pavel, kteří tady žijí své oddělené životy. Už není JÁ a ONI.
Tohle uvědomění může na čas způsobit, že nepotřebujeme zvenku nic moc. Opadnou naše snahy, ambice a cíle.
Užíváme si prostě to spojení sami se sebou.
Je to tichá radost, blaženost a klid.
To vše je tady bez ohledu na vnější podmínky, neustále. Vždy to tady bylo. Jen jsme to neviděli.
Ještě další krok – Tvořivost
Tady to však nekončí. Ve skutečnosti to právě tady začíná.
Zdroj se skrze nás potřebuje projevit. Když říkám skrze nás, je to trochu zavádějící. Slova byla vytvořena pro omezené chápání reality, než ve skutečnosti existuje. My sami jsme Zdrojem. Dlouho jsme však žili v domnění, že jsme tělem, myslí, osobností… A to je velká příležitost si to teď užít na max. 😉
Zdroj, celek, má teď jedinečnou možnost se skrze toto, dalo by se říci malé Já, TVOŘIVĚ projevit. Pokud zůstáváme ve spojení s tím rezervoárem lásky a síly, tak máme často nutkavou potřebu začít tvořit v souladu se svým pochopením, v souladu se svým srdcem. Spolu s tím probíhá i ještě hlubší léčení na úrovni osobnosti, našeho vnitřního dítěte..
Pokud bychom zůstali jen u spojení se Zdrojem, tak to je z mého pohledu úlet.
Není to život na Zemi se vším všudy. Mnoha lidem, kteří mají silné spojení se Zdrojem se tohle možná stane. Zůstávají jen u spojení a neprojeví ho skrze své tělo, svou mysl, své ruce…do světa. Možná si to užívají sami se sebou, v tiché blaženosti, a možná to tak má být, co já vím, jaký je plán jejich duše.. Často však navazují na minulé životy, kdy žili odděleně od života v klášterech, na poutních místech, apod. A tak dělají, co na nevědomé úrovni znají.
Je třeba naslouchat tichému hlasu uvnitř, který napoví..
Źít svůj potenciál
S tímto vědomým spojením se Zdrojem se rozkrývá nová příležitost žít svůj potenciál. Plněji projevit, skrze svou osobnost, sebe. Ať už vás to vede do tvoření čehokoliv, najednou to celé může dostat jiné „grády“. Vaše JÁ má najednou zcela jiné možnosti:
Vaše schopnost sebeléčení a přijetí pro části sebe, které se cítí osamocené, zraněné, apod. je naprosto na jiné úrovni. Přestáváte natahovat své ruce ke druhým, aby vás zachránili z místa bolesti. Sami sobě jste léčitelem a to je první a jediná možnost, která má trvalý účinek.
Ať už je venku zataženo a sychravo, nebo krásně a slunečno. Ať už vám vnější záležitosti vychází, nebo naopak ve všem je nějaká překážka…Vy už teď víte, kdo jste a jste ve spojení.. 😉 Vy cítíte a užíváte si to, že o to nejdůležitější nikdy nemůžete přijít.
Navenek se možná nic nemusí změnit. Možná děláte dál stejné věci. Jsou však teď prosyceny tou hlubokou vnitřní esencí, která prostupuje vším životem v nás i kolem nás.
Když tvoříte v souladu se Zdrojem, tak jak vaše duše potřebuje, tak je to nenásilné, hravé, lehké a zábavné. Méně zapojujete vůli a makačku. Jinak zacházíte se svou energií. Život vám „jde na ruku“, cítíte se ve flow, v plynutí s proudem. Umíte si počkat na další krok a máte důvěru, že jdete správným směrem. Ve svém životě máte také méně chuti do kompromisů. Není však pro vás problém, počkat si, až vše zapadne na své místo. Když necítíte vášeň a jednoznačný tah, tak vnitřně a venku ladíte tak dlouho, dokud to není prostě pecka. Když si dáte cíl, tak víte, že to je ono a tvoříte úplně jinou rychlostí, než byste kdy tvořili dříve.
Mohlo by to vypadat, že vás věci tady dole na Zemi přestanou bavit, když vidíte víc „za“. Opak je pravdou. Vy si teď mnohem víc vážíte i každodenních maličností a vnímáte, jak je vše v souladu s celkem. Vše je prostoupené esencí, barvy jsou, takříkajíc, živější.
Jste součástí života, spojení jak se Zemí, tak i se Zdrojem všeho neprojeveného.
Je to vlastně jako u lidí, kteří uměli zestárnou dobře. Ti, kteří krásně tvoří a žijí i kolem osmdesátky, devadesátky a jsou inspirací svému okolí ve své živosti a vitalitě, říkají..
„Nejvíc si užívám, že toho tolik mohu a přitom nemusím nic.“
—
Tento článek je malou ochutnávkou k nedělnímu semináři Ve Světle Vědomí. Ještě přijímáme účastníky. Přihláška: Tady