Během posledních patnácti let jsem byl profesně u příběhů žen a mužů, kteří se hodně zranili v partnerských a dalších blízkých vztazích.
Ve skutečnosti tato zranění byla většinou jen ozvěnou hlubších bolístek, které si nesli z dětství ze vztahů se svými maminkami a tatínky.
Když se následkem emocionální bolesti zavřeme, je to velice zrádné.
Na jednu stranu si připadáme „víc v pohodě“, protože se nás už tolik věcí nedotýká. Můžeme mít dokonce pocit, jak skvěle si nastavujeme hranice a „jsme ve své síle“.
Tahle síla je necitlivá. Přináší výsledky. Ale míjí život.
Vlastně časem zapomeneme, jaké to je, když jsme plně v životě – se vším, co k němu patří.
Když se objeví někdo, kdo je přirozeně citlivý a otevřený, tak pro uzavřeného člověka může být ohrožující.
Ego říká, „tohle je slabost, tomu nevěř, nechceš zase být zranitelný, udrž si kontrolu“.
Jenže život na nás nezapomíná a posílá nám další tyhle „obtížné“ lidi.
A my se buď ještě víc zatvrdíme, neslyšíme a nevidíme, dál se chráníme…
Nebo vyslyšíme tohle volání vrátit se k plné škále prožívání.
I kdyby nás to vystavilo nekomfortu.
Otevíráme se životu se vším, co přináší.
Je to lék na prázdnotu, které s uzavřeností nevyhnutelně přichází.